Připomenutí záslužné, avšak nešťastné

V dějinách naší literatury nalezneme celou řadu osobností, jejichž životní osudy a literární dílo upadly postupem času v zapomnění, přičemž v případě mnohých z nich lze dodat – k naší škodě. Třicet portrétů českých spisovatelů, novinářů, nakladatelů či kritiků, které potkal podobný osud, přináší kniha TOMÁŠE HEJNY s názvem POZAPOMENUTÉ OSOBNOSTI ČESKÉ LITERATURY. 

Nejedná se přitom o postavy "pozapomenuté" v tom smyslu, že jsou známy pouze úzkému okruhu zasvěcených čtenářů, ale až na několik výjimek (Jan Herben, Arne Novák) o skutečně zapadlá jména, na něž současný čtenář vyjma bohemistů takřka nenarazí. Bohužel tento bezesporu záslužný počin poněkud kalí fakt, že samotný text i kniha jako celek vykazují celou řadu nedostatků, které rozhodně nelze přičítat pouze autorovu mládí (ročník 1991) nebo skromným podmínkám malého nakladatelství. 

Trochu nepatřičně se v podobné publikaci vyjímají už krátké pochvalné výkřiky autorových známých, krátká předmluva ředitelky Světa knihy Dany Kalinové ("Knížka by měla být rozhodně součástí našich domácích knihoven") a nadšený čtenářský ohlas Václava Junka na zadní straně obálky ("čtu ji, už po několikáté, na přeskáčku či kapitolu za kapitolou, především však rád (...) Díky, Tomáši Hejno!"). Samotného autora knihy pak stručně, zato s nelíčeným obdivem představuje Andrea Tachecí – výčet Hejnových spisovatelských a publicistických aktivit je vzhledem k jeho věku vskutku úctyhodný, přítomná kniha mu však bohužel tak dobrou reklamu již nedělá. 

V případě publikace daného typu je zarážející též absence nějakého úvodu z pera autora, jenž by osvětloval  konečný  výběr  pojednávaných  osobností. Hejnův záměr takto můžeme pouze odvozovat na základě vlastní četby, a popravdě řečeno, žádnou ucelenou koncepci ze stránek jeho knihy vyčíst nelze. Na první chyby narazíme již při zběžném pohledu na abecední řazení hesel – Ignác Leopold Kober zde předběhl Josefa Klvaňu a Arne Novák nepatřičně zavítal mezi Bedřicha Mosera a Gustava Pflegra Moravského. Ani časové rozpětí zařazených postav nevykazuje právě známky autorské důslednosti – většina osobností sice spadá do (i tak velmi širokého) období 19. a první poloviny 20. století, ale nalezneme tu i moravského tiskaře a nakladatele Josefa Jiřího Trasslera (1759–1816). 

Co se týče jednotlivých hesel, důraz je kladen na životopisná fakta a poněkud stranou zůstavá překvapivě literární tvorba připomínaných spisovatelů, jejíž komentář se omezuje na výčet několika stěžejních titulů, doplněný někdy jejich stručnou charakteristikou. Zvláštní dojem pak leckdy vyvolávají autorovy osobně laděné úvodní pasáže, jež se snaží přiřadit dotyčnou postavu k nějakému obecnějšímu typu (středoškolský profesor, exulant apod.) a které místy vyznívají trochu povšechně až banálně ("Osudy lidí jsou nevyzpytatelné a nečitelné. Ani člověk vyrůstající od malička v prostředí rodinného podniku nemusí být nutně předurčen k tomu, aby ho sám vedl a už vůbec ne úspěšně"). 

Ačkoliv kniha nabízí množství zajímavých informací  o málo známých osobnostech české literatury, požitek z její četby umenšuje kolísající kvalita obrazových materiálů (převážně portrétů a obálek knih), nízká stylistická úroveň ("Jahn byl autorem se zajímavým vývojem", "Dnes o díle Bedřicha Mosera ví pouze velice malé množství lidí") a především četné chyby i překlepy. Diskutabilní je rovněž výběr autorem využívaných zdrojů, jež nalezneme v závěrečném seznamu pramenů (mnohdy se však jedná spíše o sekundární literaturu) a mezi nimiž figurují též tituly problematické dobou svého vzniku (normalizační příručky Františka Buriánka aj.), publikace populárně-naučné (třeba Utajené životy slavných Čechů od Martiny Bittnerové), středoškolské učebnice (např. Balajkovy Přehledné dějiny literatury I, II), ba dokonce internetové stránky typu cdbd.cz, referaty-seminarky.cz či databazeknih.cz. Naopak zásadní dílo české literární historie – několikadílný Lexikon české literatury – zde chybí (přestože pojednává o naprosté většině Hejnou představených osobností), stejně jako třeba Slovník českých spisovatelů. 

Nesmíme opominout druhou stěžejní část přítomné publikace, a sice Čítanku – autorem sestavenou antologii textů (či jejich úryvků) od necelých dvou desítek zařazených osobností (logicky zde absentují zejména nakladatelé a knihkupci). Jejich žánrová skladba je velmi pestrá – nechybí zde próza, poezie, texty publicistické, odborné stati, úvahy, vzpomínky ani slovníková hesla –, přičemž většina z nich slibuje i dnes nemalý čtenářský zážitek (což jen podtrhuje neoprávněnost našeho opomíjení jejich autorů). Pozornost si zaslouží kupříkladu Albieriho článek o amerických Mormonech, Herbenův vpravdě nadčasový apel na literáty ("spisovatel má psáti to a tak, co a jak lid potřebuje, nikoliv co a jak spisovateli sladko"), Lierova vzpomínka na Stroupežnického (mimochodem, nedávno vyšla obsáhlá lierovská monografie Petry Ježkové s názvem Obležen národem dramatiků), úvaha Arneho Nováka nad následky Mnichovské dohody nebo humoristické povídky Bedřicha Mosera a Gustava Pflegra Moravského. 

Vznik knihy Pozapomenuté osobnosti české literatury byl veden nepochybně záslužnou snahou připomenout ve své době často významné literáty a nakladatele, jejichž jména nám dnes mnoho neříkají, autor však mohl při troše dobré vůle a větší pečlivosti docílit nesrovnatelně lepšího výsledku. Publikace tak sice obsahuje množství zajímavých a jinak obtížně dostupných informací, běžného čtenáře ovšem může odradit svým slovníkovým charakterem a nevábnou typografií a zájemci z řad odborné veřejnosti zase budou patrně žehrat nad její nekoncepčností a nevyváženou skladbou použitých zdrojů.

(in Půlnoční expres XII/MMXIV)

Tomáš Hejna: Pozapomenuté osobnosti české literatury. Olympia, Velké Přílepy, 2014, 1. vydání, 200 stran.