Bída a sen

Egyptský spisovatel a filozof ALBERT COSSERY (1913–2008), žijící od roku 1945 v Paříži a přezdívaný „Voltaire od Nilu“, je u nás pohříchu neznámou postavou. 

Snad na tom mají svůj podíl i nešťastné okolnosti, za nichž byl tento autor poprvé představen českému čtenáři – roku 1949 tu vyšel jeho jediný román Dům jisté smrti (1944) v překladu Heleny Helceletové a s ideologicky zatíženou předmluvou Josefa Pospíšila, představující autora coby posla revolučních myšlenek, obhájce chudých a bezmocných, kritika kolonialismu, bílých vykořisťovatelů a laciných měšťáckých představ o exotických krajích a jejich obyvatelích. Ne snad, že by tato charakteristika Cosseryho a stěžejních rysů jeho literární tvorby neodpovídala pravdě, jedná se však o pohled hrubě zužující autorův tematicko-motivický rejstřík a nevystihující ani zdaleka celkovou atmosféru a výraznou poetičnost jeho próz.

S povděkem lze proto kvitovat rozhodnutí nakladatelství Rubato vydat Cosseryho prvotinu Bohem zapomenutí lidé z roku 1940 (v překladu Petra Januse) a v budoucnu snad i další jeho díla (ediční plán pro letošní rok slibuje Hrdé žebráky). Jak napovídají již samotné názvy Cosseryho knih – z dalších jmenujme například Lenochy –, za hrdiny svých příběhů si vybíral bytosti z konce pomyslného lidského potravního řetězce, tedy ony „uražené a ponížené“, na jejichž svalech, krvi a potu vyrostla moderní civilizace. Specifické prostředí egyptských chudinských čtvrtí se ovšem odráží i v mentalitě Cosseryho bídníků – věčný hlad, spalující slunce a hašišové opojení je činí nezvykle poddajnými a s jejich nezměrnou bídou takřka smířenými. Slovo „takřka“ je zde ovšem klíčové, neboť právě zdlouhavé a bolestivé klíčení odbojných myšlenek v hlavách vybraných jedinců z řad utlačované masy je ústředním tématem románu Dům jisté smrti, jakož i několika próz ze souboru Bohem zapomenutí lidé.

Cosseryho knižní prvotina obsahuje pětici povídek, jejichž děj se odehrává v ulicích domorodých čtvrtí Káhiry. Právě z jejich obyvatel se rekrutují hlavní hrdinové jednotlivých příběhů: bezvýznamný pošťák přesvědčený o své nadřazenosti vůči místním lidem (Pošťákova pomsta), mladá žena spojená podivným poutem s letargickým milovníkem hašišových snů (Dívka a kuřák hašiše), klempíř uvědomující si poprvé bídu vlastní existence i reálnou možnost dopřát alespoň budoucímu pokolení lepší život (Holič zabil svou ženu), starý učitel žebrání lpící zoufale na tradicích a obávající se konce zavedených pořádků (Nebezpečí fantazie) nebo bývalý herec vydržovaný nemocnou pokladní, který opožděně pochopí zbytečnost svého dosavadního života (Hladoví sní jen o chlebu). Výčet všech nevšedních postav a barvitých figurek Cosseryho povídkového světa by ovšem byl mnohem delší, nad jejich rozmanitými zevnějšky, charaktery a osudy však vlaje jednotný prapor nepředstavitelné a nevykořenitelné Bídy, kterou lze označit za leitmotiv přítomných próz.

Právě bída se totiž stává erbovním znakem většiny postav i samotného exotického toposu, do něhož jsou jejich příběhy zasazeny, jakož i předmětem četných úvah těch několika hrdinů, kterým se na rozdíl od ostatních podaří alespoň nahlédnout (nikoliv už změnit) jejich nezáviděníhodné postavení. K takovým „šťastlivcům“ (není však procitnutí uprostřed bezvýchodné situace spíše neštěstím?) patří i klempíř Šaktúr, jehož k nezvyklým myšlenkám vyburcuje pohled na nešťastného syna... „Chlapec poroste a s ním i jeho bída, až jednoho dne ve slabé chvíli i on – neboť může člověk snášet svou bídu úplně sám? – zplodí syna, který s ním bude sdílet její tíhu.“ – „Sám po tolika letech tuhé nouze nevěděl, proč jsou chudí. Přicházelo to z velké dálky, z takové dálky, že si Šaktúr už nemohl vybavit, jak to začalo. Říkal si, že jeho bída bezpochyby nikdy neměla počátek. Byla to bída, která přesahovala lidské životy. Zachvátila ho od narození a on jí ihned bez sebemenšího odporu náležel, protože jí byl zaslíben dávno předtím, než se narodil, už v břiše své matky.“

Cosseryho obrazy chudinských čtvrtí a jejich obyvatel jsou značně naturalistické, přesto však prozrazují autorovy sympatie a nezřídka i okouzlení světem egyptské (v tomto případě káhirské) periferie. Absence falešného romantismu a přehnaného patosu totiž v žádném případě nevylučuje přítomnost poetických scenérií či emotivních okamžiků. Na zaprášených ulicích, pod žhnoucím sluncem, uprostřed páchnoucích odpadků a ve společnosti potem zbrocených, vyhladovělých a vulgárních domorodců zakoušejí vyvolení jedinci nečekané pocity spokojenosti, radosti a naděje, ať už vlivem okolních událostí, zásluhou vlastní přičinlivosti, skrze lásku bližních nebo prostřednictvím všudypřítomného hašiše. Právě hašiš a spolu s ním spánek (a samozřejmě jejich vábivý plod – sen) se coby nejschůdnější cesty k úniku z tíživé reality stávají dalšími významnými motivy přítomných povídek. Nepřekvapí proto zmínka o tažení místních proti nejrůznějším rušitelům klidu, rozladění probuzeného žehlíře Hanáfího („spánek byl jeho přirozeným živlem“), snaha kuřáka hašiše Mahmúda přiblížit milence svou životní filozofii („chtěl ji naučit spát, mít úctu ke spánku, k onomu bratru smrti, jejž on miloval, ale bohužel... nic nepochopila“) či přítomnost motivu snu v úvahách bilancujícího klempíře Šaktúra („měl před očima celý svůj život, na dosah ruky, a on se ho mohl dotknout, tak odporně jednotvárný byl a bez špetky snění“).

Není sporu o tom, že dotyčné povídky (stejně jako předtím román Dům jisté smrti) budou na své cestě k současným českým čtenářům nuceny překonávat hlubokou nedůvěru vůči umění inspirovanému myšlenkou socialismu. Za Cosseryho poselstvím vtěleným do jeho Bohem zapomenutých lidí však nestojí žádná ideologie, nýbrž prostá a neposkvrněná idea lidského práva na důstojný život – tedy nikoliv „proletáři všech zemí, spojte se“, nýbrž „rovnost, volnost, bratrství“ zaznívá mezi řádky přítomných próz. Co je ovšem podstatnější – Albert Cossery dokázal své životní téma zpracovat do formy poutavých příběhů, jež vynikají barvitými postavami a zcela nevšední atmosférou (z našeho pohledu pak i nadmíru exotickými kulisami) a v kterých Henry Miller zcela po právu spatřoval nositele odkazu velkých ruských klasiků (vzpomeňme jen sociální a existenciální roviny děl F. M. Dostojevského). A tak nezbývá než doufat, že záslužné vydání Cosseryho prvotiny nezůstane bez odezvy a tento zajímavý autor napodruhé přece jen pronikne do povědomí tuzemských čtenářů.  

(in Půlnoční expres I/MMXV)

Albert Cossery: Bohem zapomenutí lidé. Překlad Petr Janus, Rubato, Praha, 2014, 1. vydání, 132 stran.