Zeměplocha osiřelá, ale nesmrtelná

Ve čtvrtek 12. března mne stejně jako další miliony nadšených čtenářů děl sira TERRYHO PRATCHETTA zasáhla smutná zpráva hodící se spíše pro nadcházející pátek třináctého – veleúspěšný britský spisovatel a čelný představitel moderní humoristické fantasy ve svých šestašedesáti letech zemřel. Lítost nad odchodem autora, jehož knihy mne provázejí od dob středoškolských studií, nijak nezmírnily ani četné zvěsti o jeho dlouholetém zápasu s Alzheimerovou chorobou a netajeném úmyslu opustit svět vezdejší dobrovolně ještě před jejím vyvrcholením. 

Ačkoliv Terry Pratchett napsal dlouhou řadu titulů a knižních sérií, někdy i ve spolupráci s jinými autory (připomeňme alespoň Dobrá znamení (1990) psaná společně s dalším nestorem literární fantasy Neilem Gaimanem), pro mě odjakživa byl a navždy zůstane především stvořitelem nadmíru originálního cyklu Úžasná Zeměplocha, který do češtiny již přes dvacet let kongeniálně převádí Jan Kantůrek a jehož jubilejní 40. díl byl měl pod názvem Stoupající pára vyjít snad již letos v dubnu.

Právě svou Zeměplochou se Pratchett nesmazatelně zapsal do dějin fantastické literatury, kde vyjma Tolkienovy Středozemě nenalezneme mnoho podobně rozsáhlých a detailně propracovaných světů, jakým je ten rozkládající se na krunýři hvězdné želvy Velké A’Tuin a podpíraný kvartetem na ní stojících slonů. Nevšední svět Zeměplochy zalidněný desítkami barvitých postav však není tím jediným, co učinilo z Pratchettovy románové série vpravdě kultovní dílo, jehož čtenáři se rekrutují po celém světě ze všech věkových kategorií. Neboť Terry Pratchett svými knihami nastavuje zrcadlo skutečnému světu, jeho historii i současnosti, a zejména nám samým.

Za fantastickými kulisami, podivuhodnými zápletkami a přehršlí třeskutých vtipů, jazykových pikantérií a nejrozmanitějších aluzí se totiž vynořují tu mlhavější, tu ostřejší kontury nám dobře známých krajin, událostí, postav a příběhů, zastižených bystrozrakým autorem často v negližé. Ať už si Pratchett skrze nevídaná dobrodružství zeměplošských hrdinů bere na paškál rasismus, šovinismus, náboženství, tisk, antické filozofy, starověký Egypt, novověkou Čínu, Shakespeara, Hollywood nebo Fantoma opery, pokaždé tak činí způsobem nanejvýš trefným a k tomu nesmírně zábavným.

Nejlepším důkazem génia Terryho Pratchetta je ovšem fakt, že jeho Zeměplocha již před drahnou dobou přesáhla nejen rovinu vlastní knižní série (na mysli mám rozmanité mapy, kuchařky, kalendáře, diáře apod., jež dále rozšiřují zeměplošský inventář), ale i hranice literatury – Pratchettovy příběhy ze Zeměplochy se mimo jiné dočkaly řady filmových či divadelních adaptací (kupříkladu zdařilých inscenací Divadla v Dlouhé Maškaráda čili Fantom opery a Soudné sestry). Své rozloučení s milovaným autorem tak mohu zakončit slovy: A želva přece kráčí…