Po stopách těch, kteří žili a spali před zrcadlem

Název knihy německé romanistky Karin Beckerové LITERÁRNÍ DANDYSMUS 19. STOLETÍ VE FRANCII shledá její čtenář nepochybně trochu zavádějícím. Narazíme zde totiž i na několik Angličanů, a co je hlavní – literární dandysmus představuje pouze jednu ze dvou stěžejních větví dandysmu, které autorka ve svém díle sleduje.

portrét "Beau Brummella" od Richarda Dightona (1805)

Nutno podotknout, že dandysmus není tématem právě snadno uchopitelným, což dokládá i úvodní motto "Obtížně se to vysvětluje a zrovna tak obtížně se to definuje", jehož autorem je Jules Barbey ďAurevilly. Ostatně jeho kniha O dandysmu a Georgi Brummellovi, zásadní pojednání o dandysmu z roku 1845, patří vedle Baudelairovy stati Malíř moderního života (1863) k autorčiným oblíbeným pramenům.

Podle Beckerové je třeba rozlišovat dandysmus společenský či mondénní, z něhož celý fenomén dandysmu vyrůstá a který po celou jeho historii tvoří jeden z jeho hlavních proudů, a v mnoha ohledech rozdílný až protichůdný dandysmus literární. Autorka přitom ovšem nepopírá, že v praxi se toto dělení ukazuje být spíše formálním, což koneckonců dokládá i její vlastní přehled nejdůležitějších představitelů francouzského či anglického dandysmu, v němž se objevují osobnosti reprezentující do jisté míry obě zmíněné oblasti (např. Byron). Vývoj pojednávaného fenoménu a zvláště pak postavy vybraných dandyů jsou nám představovány víceméně chronologicky a způsobem poměrně stereotypním – co podkapitola, to krátký životopis (a případně charakteristika literárního díla) jednoho dandyho.

Objevují se zde jak jména tradiční (Jules Barbey ďAurevilly, Charles Baudelaire, Joris-Karl Huysmans, Oscar Wilde), tak jména spojovaná s dandysmem spíše ojediněle (mj. Stendhal, Honoré de Balzac, Marcel Proust) či obecně málo známá (Alfred ďOrsay, Robert de Montesquiou, Villiers de ľIsle-Adam). V jejich životech a dílech pak autorka hledá konkrétní stopy dandysmu, ať už společenského, nebo literárního, přičemž se obvykle ukazuje, že ani jeden z těchto typů nenašel od brummellovských dob (Angličan George Brummell (1778–1840), zvaný též "Beau Brummell", bývá nejčastěji označován za oficiálního zakladatele mondénního dandysmu) – v reálném světě zcela ideálního představitele.

Přestože není sporu o tom, že autorkou mapované 19. století bylo skutečně nejen kolébkou, ale i vrcholnou érou dandysmu, jako diskutabilní se jeví její tvrzení, že existence tohoto fenoménu se završuje s první světovou válkou. O tom, že názory na údajný zánik dandysmu se různí, se může ostatně přesvědčit i tuzemský čtenář – jak autorka knihy Dandysmus. Povinnost pochybnosti (česky 2003) Françoise Coblenceová (kterou sama Beckerová hojně cituje), tak autor publikace Dandysmus, poslední záblesk heroismu (česky 2012) Daniel Salvatore Schiffer shodně nacházejí nesporné projevy dandysmu (byť radikálně proměněného) napříč celým 20. stoletím až do současnosti.  

Kniha Karin Beckerové pojednává téma dandysmu stylem spíše popularizačním, o čemž svědčí nejen její slovník prostý složité terminologie, ale především jistá šablonovitost dotyčné práce, až přehnaný důraz na biografický materiál a dosti přímočaré motivické rozbory vybraných literárních děl. Spíše než zasvěcený výklad fenoménu dandysmu tak lze v tomto díle spatřovat čtivého průvodce galerií více či méně známých dandyů. Přesto může tato publikace (jejíž české vydání, obsahující množství tiskových chyb, by si zasloužilo pečlivější redakci) dobře posloužit jako úvodní seznámení s tématem dandysmu a celou řadou jeho nevšedních reprezentantů. Vážnějším zájemcům o danou problematiku lze ovšem doporučit spíše již zmiňovaný český překlad knihy Françoise Coblenceové, pojímající dandysmus méně neproblematicky a s jistým filozofickým přesahem. 

(in Půlnoční expres II/MMXIV)

Karin Beckerová: Literární dandysmus 19. století ve Francii. Překlad Alena Lhotová, Nakladatelství Karolinum, Praha, 2013, 1. vydání, 160 stran.