Milovník Nipponu

Budoucí spisovatel, cestovatel a sběratel JOE HLOUCHA (vl. jm. Josef, 1881–1957) se narodil jako syn pivovarského sládka, ale více než otcovo řemeslo mu imponovaly cestovatelské zážitky jeho strýce Josefa Kořenského, ředitele gymnázia na Smíchově. Již během studia na Českoslovanské obchodní akademii se živě zajímal o Japonsko, studoval japonštinu a své touhy po exotických krajinách zatím vepisoval alespoň na stránky svých prvních literárních textů.

hotel Sakura

Svou patrně nejslavnější knihu s japonskou tematikou (ostatně kromě románu Zahrada lásky se v Japonsku odehrávají všechna jeho díla), román Sakura ve vichřici z roku 1905, sepsal a vydal v pouhých čtyřiadvaceti letech a paradoxně ještě před svou první cestou do vytoužené země na Dálném východě. Přitom četné zobrazené japonské reálie a přítomné údaje geografické, etnografické a jiné se vyznačují naprostou spolehlivostí a přesností, což ostatně platí i pro popisné pasáže všech následujících Hlouchových próz. Sakura ve vichřici, sentimentální příběh lásky mladého Evropana a Japonky, vynesla začínajícímu literátovi množství pochvalných kritik i značný čtenářský ohlas a tento nečekaný úspěch se stal bezprostředním popudem k Hlouchově první cestě do Japonska, kam se vypravil hned následujícího roku.

Jeho první pobyt ve vysněné zemi trval celkem deset měsíců, během nichž mladík navštívil řadu míst (mj. Ósaku, Tokio, Kjóto nebo Nagasaki) a když se koncem léta Joe Hloucha vrátil domů, nemohl se již vrátit do starých kolejí – opustil své úřednické místo, začal systematicky budovat japanologickou uměleckou sbírku a se svým o rok starším bratrem Karlem (mimochodem rovněž literárně činným) otevřel na Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory, konané v roce 1908 na pražském Výstavišti, nefalšovanou japonskou čajovnu. Svým podnikem vzbudili bratři Hlouchovi nebývalý zájem veřejnosti a po skončení výstavy se jej rozhodli přemístit do právě otevřeného paláce Lucerna ve Vodičkově ulici. Interiér čajovny nazvané Jokohama vyzdobil Joe Hloucha uměleckými předměty ze svých cest a obsluhu zde zajišťovaly "japonské" dámy oděné v pravých kimonech. Dotyčnou čajovnu pak oba bratři úspěšně provozovali až do začátku první světové války.

Po svém návratu do Čech však Joe Hloucha nezahálel ani coby spisovatel a jeho povídek a románů prodchnutých autorovým japanofilstvím rychle přibývalo také proto, že při jejich psaní již mohl čerpat z osobních zkušeností. Vedle povídkových cyklů (Polibky smrti, Pavilon hrůzy) i delších próz (Moje "paní Chryzantéma", Dopisy neznámého) tvořily podstatnou a možná nejhodnotnější část Hlouchova díla také cestopisné črty (Vzpomínky na Japonsko, Prodavačky úsměvů aj.), zasvěceně představující Japonsko, nastupující tehdy již cestu překotné modernizace, v poloze značně nostalgické – jako zemi exotickou, oplývající přírodními krásami, nevšední kulturou a starobylým životním stylem. Za připomínku stojí rovněž Hlouchova tvorba pro děti (Pohádky japonských dětí a Pohádky slunného východu).

Japonskem se nechal Joe Hloucha ovlivnit rovněž při rozsáhlé rekonstrukci své nově zakoupené vily v Roztokách u Prahy, kterou vlastnil v letech 1924 až 1926. Dům byl zastřešen japanizující střechou, ozdoben zvířecími a rostlinnými ornamenty, přilehlá zahrada osázena japonskými stromy a keři – a vila nazvaná Sakura vzbuzovala zasloužený obdiv u přátel, sousedů i četných návštěvníků z nedaleké Prahy. Ačkoliv byl Joe Hloucha nucen vilu v roce 1926 prodat, japonská tradice dotyčného místa zůstala nadále zachována – nový majitel nechal vedle rodinného domu postavit podobně laděný hotel s luxusní restaurací, nazvaný rovněž Sakura (vile se od té doby přezdívalo Malá Sakura), který se těšil velké popularitě. Úpadek přinesl až nástup protektorátu, kdy byl celý podnik zrušen a v budově byl zřízen penzionát pro německé dívky z prominentních rodin. Změnu k lepšímu nepřinesl ani konec války, jen penzionát nahradila nemocnice, která zde sídlí dodnes (pouze vila se nakonec vrátila do soukromých rukou).

Svou druhou a poslední cestu do Japonska podnikl Joe Hloucha v roce 1926. Rozčarován z nové, industriální podoby země, strávil zde sedm měsíců, během nichž neúnavně sbíral takřka vše, co mu přišlo pod ruku – umělecká díla stejně jako dětské hračky nebo běžné fotografie. Sběratelství se naplno věnoval i po svém návratu do Čech, navštěvoval evropská muzea orientálního umění a koncem 20. let uspořádal z nashromážděného materiálu výstavy mimoevropského umění spojené s aukcemi. V roce 1955 podstoupil své sbírky státu (část ovšem musel z existenčních důvodů již dříve rozprodat) – dnes je tento ojedinělý soubor, vytvořený jednotlivcem a čítající téměř 8000 položek, uložen v Náprstkově muzeu.

(in Půlnoční expres VI/MMXIII)

POUŽITÁ LITERATURA: 

ŠMEJKAL, J. V.: Milenec Nipponu: Tři lásky Joe Hlouchy. Praha 1931.
TAXOVÁ, Eva: Joe Hloucha. In Lexikon české literatury 2/I (H-J). Praha: Academia 1993, s. 207–208.

http://www.prahanoviny.cz/2011/02/16/joe-hloucha-prinesl-do-cech-sakury/  http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2006/7/jak-uniknout-klidnemu-toku-ceskeho-zivota/