Memoáry s příchutí kunsthistorie

Přestože jméno STAŠA FLEISCHMANNOVÁ bylo většině z nás dosud patrně neznámé, vydání memoárů této čtyřiadevadesátileté dámy by nemělo uniknout pozornosti žádného z kulturně založených jedinců. Patří totiž k lidem, jejichž životem takříkajíc prošly dějiny – v tomto případě zejména dějiny české kultury 20. století – a ještě si s nimi potykaly. 

"Má svatba s Ivou Fleischmannem. Můj svědek byl Ada Hoffmeister, Ivův František Halas. Před Clam-Gallasovým palácem v Praze, 16. prosince 1946." (repro z knihy Vrstvami)

Je vnučkou známého politika a nakladatele Julia Grégra, dcerou populárního zpěváka Rudolfa Jílovského z kabaretu Červená sedma, byla manželkou básníka, překladatele a diplomata Ivo Fleischmanna, takřka do rodiny patřili Ferdinand Peroutka, Milena Jesenská, Adolf Hoffmeister či Josef Šíma a výčet všech jejích přátel a známých z řad nejen české, ale i francouzské kulturní elity by nebral konce. Je proto až s podivem, že se k sepsání svých vzpomínek odhodlala teprve předloni, ve dvaadevadesáti letech.

Naštěstí pro nás dovedla svůj záměr do zdárného konce a s pomocí editora Tomáše Vrby a za účasti hned několika členů vlastní rodiny – za spoluautorku lze bezesporu označit její sestru-dvojče Olgu Houskovou, jejíž příspěvky tvoří samostatnou a graficky odlišenou paralelní "vrstvu" – vydala tuto svou knižní prvotinu, která je osobitou výpovědí o české společnosti a kultuře minulého století. Hodnotu jejího svědectví přitom ještě zvyšuje fakt, že se sama může počítat mezi umělce, neboť je stejně jako její sestra profesionální školenou fotografkou a nadto autorkou ceněných koláží. Její vlastní fotografie ostatně tvoří spolu se snímky z rodinného archivu bohatý obrazový doprovod přítomné knihy (většina z nich je zde nadto uveřejněna vůbec poprvé) a dále tak rozmnožují "vrstvy" paměti v ní zachycené. Předmluvu ke knize napsal autorčin syn Petr Fleischmann, kterého však rozhodně nelze podezírat z nedostatku objektivity, když označuje matčino svědectví za zajímavé hned ze dvou důvodů – jednak pro její osobní naturel a celoživotní zájem o věci veřejné, jednak kvůli množství zajímavých prostředí, v nichž se během svého života postupně ocitla. 

Staša Fleischmannová se ukazuje být autorkou nadmíru poctivou a skromnou, jejímž prvořadým cílem bylo očividně představit či připomenout osobnosti jí tolik drahé a nám tak vzdálené, případně též poopravit některé mylné představy o nich dnes panující. Tomu napomáhá i poznámkový aparát s krátkými životopisnými medailonky valné většiny protagonistů, který je ovšem – stejně jako převážně chronologická strukturace celého textu – vkladem editorovým. Samotná kniha je rozčleněna do pěti kapitol, zachycujících patero klíčových etap autorčina života, oddělených vždy nějakou zásadní (osobní či historickou) událostí – příchodem na Státní grafickou školu (sestry Jílovské byly žačkami Jaromíra Funkeho), rozvodem  jejích rodičů, koncem druhé světové války, srpnem 1968 a nakonec smrtí milovaného manžela v roce 1997.

Pokud jde o jednotlivá kulturní prostředí, do nichž Staša Fleischmannová v průběhu svého života postupně zavítala, jejich množství a různorodost je vskutku nevšední, na čemž má svůj podíl jak značná rozvětvenost její rodiny, tak pohnutý osud autorky samotné. Pocházela takříkajíc z dobré rodiny, vedle Julia Grégra byl jejím dědečkem též Ladislav Prokop Procházka – význačný lékař, politik, hudební skladatel a také spisovatel (mou recenzi Procházkova vědeckofantastického románu Poslední království si můžete přečíst ZDE), známosti jejího otce Rudy Jílovského sahaly od pražské bohémy až po masarykovce, pozdější matčin přítel Adolf Hoffmeister rozšířil okruh rodinných přátel o početný zástup levicově orientovaných umělců spjatých s Devětsilem, dlouholetý pobyt v Paříži (zprvu kvůli zaměstnání manžela, po okupaci Československa následkem emigrace) pak autorce přinesl řadu známostí s francouzskými intelektuály a umělci.   

Život Staši Fleischmannové ovšem nebyl v žádném případě idylický, to by jej nesměla prožít v Evropě dvacátého století. Historický vývoj a zvůle mocných se přičinily o to, že za své nevšední zážitky a obohacující vztahy musela nejednou zaplatit nemalou cenu – její první manžel zahynul v koncentračním táboře, po odchodu do exilu se její rodina musela potýkat s existenčními problémy atd. Snad i proto uvykla hájit pravdu za všech okolností a svádět za ni boj též ve jménu druhých, což dokládají četné pasáže její knihy, v nichž se s překvapivou vehemencí ohrazuje proti jakýmkoliv nepravostem páchaným na svých blízkých. Koneckonců i své vlastní vzpomínky formuluje s nezvyklou vážností, zapříčiněnou její snahou podat co nejpravdivější svědectví o vybraných lidech a událostech, což spolu s výše uvedeným činí její memoáry vskutku ojedinělými.

(in Půlnoční expres VI/MMXIV)

Staša Fleischmannová: Vrstvami. Torst, Praha, 2014, 1. vydání, 228 stran.