Kladenských Přízraků se netřeba obávat

Přestože norský dramatik HENRIK IBSEN patří od samého vzniku českého divadla k nejhranějším autorům u nás, od posledního nastudování jeho hry PŘÍZRAKY (režisérem Janem Nebeským v Divadle S. K. Neumanna) uplynulo již čtvrt století. V sobotu 22. března se však Přízraky dočkaly nové premiéry – soubor Městského divadla Kladno pod vedením režiséra JANA FRIČE (mimochodem žáka Jana Nebeského) je před plným hledištěm zinscenoval na scéně svého přechodného působiště, kladenského Divadla Lampion. (A třebaže se to zdá téměř neuvěřitelné, ten samý večer je v režii Petera Gábora uvedla i ostravská Aréna!)

Hra Přízraky z roku 1881, dříve uváděná též pod názvy Příšery nebo Strašidla, bývá řazena spolu s Domovem loutek či Nepřítelem lidu mezi tzv. realistická současná dramata, vznikající během třetího Ibsenova tvůrčího období (1877–1882) a vyznačující se výrazným sociálně-kritickým apelem. Tento ústup od symboličnosti k realističnosti vhodně ilustrovalo celkové řešení scény, kterému vzhledem ke komornímu charakteru hry nikterak neublížil ani omezený prostor nevelkého jeviště. Střídmé a neměnné kulisy, jakož i nijak přehnané a nadmíru funkční využívání světla, hudby a zvukových či kouřových efektů pak realistický mikrosvět vystavěný na půdorysu jakéhosi měšťanského salonu obdařily kýženou "přízračnou" atmosférou.

Témat, kterých se Ibsenovo drama různou měrou dotýká, je celá řada, a nutno podotknout, že ani jedno z nich dodnes neztratilo (chtělo by se říci bohužel) na své závažnosti a aktuálnosti. To se týká i střetu náboženství (křesťanství) s takřečenými alternativními duchovními proudy, jež tu ostatně zůstávají blíže nepojmenovány, a tak si dnešní divák lehce dosadí za hermetismus spjatý s érou fin de siècle nejrůznější současné módní -ismy. Podobně nadčasové jsou taktéž otázky morálky a pokrytectví, pravdy a milosrdné lži nebo možné dědičnosti hříchu, které se tu neodbytně domáhají svého zodpovězení - ať už z úst příslušníků majetné rodiny Alvingových (paní Heleny, vdovy po kapitánu Alvingovi, a jejího syna Osvalda), či dalších postav s touto rodinou úzce spjatých (truhláře Engstranda, jeho dcery Reginy a pastora Manderse).

Problematickým faktorem není ani stránka jazyková – Fröhlichův překlad z roku 1986 působí i dnes realisticky a civilně, což se bohužel nedalo říci o všech hereckých výkonech. Alena Štréblová se s náročnou rolí paní Alvingové, vynucující si hned tři odlišné polohy (osvícená podnikatelka a hlava domácnosti, chorobně milující matka a životem zkoušená žena pronásledovaná přízraky minulosti), vypořádala vskutku bravurně a po zásluze sklidila největší ovace. Stejně úspěšně se svého neméně obtížného partu zhostil představitel pastora Tomáš Petřík, jehož místy teatrální projev a lehce extravagantní zjev ve výsledku překvapivě dobře posloužily zamýšlenému účinku a který se dokázal vyvarovat většího překročení tenké hranice mezi chtěnou komičností a nežádoucí groteskností.

Dobrý výkon podal s podporou zdařilého kostýmu a smysluplných rekvizit též Hynek Chmelař coby truhlář Jakub Engstrand, zmrzačený opilec prostý jakýchkoliv skrupulí. Naproti tomu postava jeho dcery Reginy v herečce Evě Josefíkové odpovídající představitelku nenašla, přičemž jejímu výkonu – až příliš spoléhajícímu na přehnaná gesta a zvýšený hlas – ještě ublížila dosti absurdní rekvizita v podobě výdejní pistole známé z čerpacích stanic. Větší zklamání však (i vzhledem ke své aktuální nominaci na Cenu Thálie) divákům připravil Miloslav König v roli Osvalda Alvinga. Přestože postava mladého malíře, zmítaného v důsledku jistých příčin střídavě stavy úzkosti a záchvaty agrese, vybízela ke zvýšené míře expresivity, Königův herecký projev v tomto ohledu přesáhl únosnou mez a jeho způsob ztvárnění Osvalda nejednou vyzněl zcela nepatřičně.

Kladenská inscenace rozhodně nepatří k těm, z nichž by divák odcházel zásadně zklamán či dokonce předčasně. Zatímco však první polovinu představení lze hodnotit jako velmi zdařilou, na čemž nesou největší podíl již zmiňované skvělé herecké výkony Štréblové a Petříka (právě jejich postavy této části hry naprosto dominují), druhá polovina nabízí o poznání méně uspokojivou podívanou, a to nejen vinou Königa, ale i kvůli přibývajícím a leckdy nefunkčním realizačním nápadům – veškerá snaha o modernizaci zdá se Ibsenově dramatu a jeho atmosféře spíše ubližuje. To ovšem nic nemění na faktu, že nestárnoucí text norského dramatika našel v Janu Fričovi sympaticky pokorného inscenátora a zásluhou nápadité a přitom uměřené scénografie, jakož i převážně kvalitních hereckých výkonů se mu na Kladně po mnoha letech opět dostalo řádné příležitosti oslovit současné tuzemské publikum.

(z půlnočního Zápisníku)