Já se vrátím...

Jedna řádně uleželá povídka z pera mladého blouda... "Krásné jsou jenom ty věci, které diktuje šílenství a píše rozum." (André Gide)

Arnošt se probudil zpocený a s tělem celým rozbolavělým. Zdál se mu nějaký podivný sen – no sen, spíš  děsivá noční můra. Mladík pohlédl na postavu oddychující klidně na dosah jeho ruky. Dívčí tělo se ztrácelo v šeru kalného zimního rána. Arnošt, mající před očima jen nejasný obrys formovaný přikrývkou, si však přesto dokázal vybavit každý detail své lásky, své spřízněné duše… své Kristýny. Mladík potichu vstal a zamířil do koupelny. Právě na cestě za ranní očistou jej ten záchvat přepadl poprvé.

Psal se podzim Léta Páně sedmnáctistého šedesátého pátého. Náměstí uprostřed malého českého provinčního města zaplnily davy lidí. Oči všech přítomných mžouraly do temného ústí úzké uličky, spojující rozlehlý rynk s městskou věznicí, ve snaze zahlédnout očekávaný průvod mezi prvními. Kolem zvědavých vesničanů i znuděně se tvářících nabubřelých měšťanů se vyrojily zástupy podomních prodavačů a dalších ziskuchtivých podnikavců, jak tomu při podobných událostech za časté bývá, a nabízely majetnějším divákům možnost si dnešní, již tak sváteční den nadto zpestřit nějakou tou laskominou. Je známo, že dobrá zábava dělá dobré obchody, a dnes čekal toto ospalé městečko zážitek skutečně nevšední. Poprava.

Arnošt ležel na prahu koupelny a marně se snažil popadnout dech. Nakonec křeč, svírající jeho hrudník silou železné obruče, přece jen povolila a on se roztřeseně postavil na nohy. Doklopýtal k umyvadlu a strčil hlavu pod tekoucí chladnou vodu, aby se zbavil podivné otupělosti. Pak se napřímil a několikrát za sebou se zhluboka nadechl. „Co to sakra…“ zašeptal, ale větu už nestihl dokončit. Znovu se propadl do temných hlubin bezvědomí.

Dav zajásal. Na náměstí vkročila noha prvního z dlouhé řady vojáků, kteří mezi sebou vedli jediného odsouzence. Mužská postava neurčitého věku, navlečená do špinavých hadrů a s černou kápí na hlavě, se sotva držela na nohou a dozorci museli svého vězně při každém kroku podpírat. Na odkrytých částech zločincova zbědovaného těla byly patrné stopy nevybíravého násilí. Pohled na krev přiměl shromážděné ctihodné občany k dalšímu, stejně radostnému, ale ještě hlasitějšímu pokřiku. Nechvalně proslulý vrah nevinných žen byl konečně dopaden a všem obyvatelům tohoto města se nesmírně ulevilo. Každý z nich měl matku, sestru, manželku či dceru, o kterou byl  nucen se donedávna strachovat. Těžkopádné procesí konečně dorazilo ke středu náměstí. A tam se už proti jasnému nebi rýsovala temná vysoká silueta – šibenice.

Když se Arnošt přesvědčil, že závrať je konečně pryč, pustil se do holení. Myšlenkami se ale stále vracel k dvojici záhadných kolapsů, jež ho během oné krátké chvíle postihly. Drtivé výpady těch podivných a velmi živých vidin přece musely mít nějaký důvod. To nemohla být jen ozvěna minulosti, jakou bývá obyčejný lidský sen. Chvilka nepozornosti stála Arnošta několik krvavých slz na tváři a pohled na rudé krůpěje přivolal třetí, dosud nejsilnější vlnu nevolnosti.

Vězeň, doprovázený dvěma pochopy, vystoupil na dřevěné lešení obléhané nedočkavým davem. V uličce lemované špalírem vojáků se objevila vysoká postava v černém plášti a s obličejem zakrytým ocelovou, stříbrem zdobenou maskou. Příchod děsivého zjevení shromážděné obecenstvo rázem umlčel. Před zraky tichého obecenstva zdolal kat několik schodů vedoucích k šibenici a přistoupil k podobně zakuklenému muži, hlavní to postavě dnešního představení.

Za napjatého očekávání přihlížejících zástupů sňal mistr popravčí odsouzencovi režnou kápi z hlavy. Zpod rozcuchané hřívy dlouhých, potem slepených vlasů se do přihlížejících mužů a žen zabodl vrahův nenávistný pohled. Náhle jako by si vězeň uvědomil, že shlíží na bezejmennou masu, z níž si ještě před nedávnem bez bázně vybíral své oběti a která dokázala jeho řádění jen nečinně přihlížet, dokud se do věci nevložily příslušné složky státního aparátu. Se zaťatými zuby se pomalu napřímil a za chřestotu těžkých železných okovů si odhrnul vlasy z obličeje. Objevila se zarostlá, podlitinami zohyzděná tvář muže středního věku. Zločincovy úzké bezkrevné rty se roztáhly v divokém úšklebku. Já se vrátím, vrátím se! Já se vrátím !  zvolal mocným hlasem a nato se, připraven takto o poslední zbytky svých sil, zhroutil do náruče nejbližšího dozorce, hlasitě sípaje a vykašlávaje krvavé chuchvalce.  Vrátím, vrátím, vrátím, nesla se ozvěna jeho posledních slov oněmělým náměstím. Náhle jako by se přihlížejícímu davu vrátila řeč – ozvaly se rozhořčené výkřiky, volající po rychlém ukončení odsouzencova hříšného života. Vrahův výhrůžný slib nahnal přítomným občanům městečka nemalý strach. Zbytek popravy se stal dílem okamžiku. Rychlý pohyb katovy paže, přehazující vrahovi přes hlavu konopěnou smyčku, zatáhnutí za dřevěnou páku ovládající propadliště a pak už jen napůl směšný, napůl hrozivý tanec odsouzencova zmítajícího se těla, ztrativšího náhle půdu pod nohama.

Arnošt se ztěžka postavil a opřel se o umyvadlo. Hlava mu třeštila, tělo měl ztuhlé a malátné, před očima se mu v divokém reji míhaly rudé skvrny. Váhavě, naplněn neblahou předtuchou pohlédl do zrcadla a tam... tam spatřil neznámou tvář. Ne, nikoliv neznámou, pouze cizí. Tvář odsouzence z jeho snu. Zděšeně se nadechl - ze staženého hrdla však namísto hrůzyplného výkřiku vyšlo jen slabé zasténání. V marné snaze uniknut před nenávistným pohledem té prokleté tváře zavřel oči. Když je pak po chvíli opět rozevřel, patřil už horečnatý pohled, zrcadlící se v lesklé ploše před ním, někomu jinému. V zrcadle se již odrážela Arnoštova vlastní tvář, její rysy však byly nyní zkřiveny hněvem a ústa mladého muže se roztáhla do divokého, vilného šklebu. Kolem Arnoštova hrdla se teď napříč táhla dlouhá rudá jizva. Mladík sáhl do nedaleké přihrádky a v jeho rukou se objevila ocelová břitva – prastará rodinná památka. S ostrou čepelí v ruce se vydal směrem k ložnici, kde odpočívala nic netušící Kristýna – a v Arnoštových patách kráčela Smrt…