Cesta do hlubin vlastní duše

Jméno portugalského spisovatele BRANQUINHA DA FONSECY (1905–1974) patrně tuzemským čtenářům příliš neřekne, byť jeho próza "Neklidná řeka" u nás roku 1987 vyšla v rámci souboru Pět portugalských novel. O to záslužnější je vydání knihy BARON A JINÉ PRÓZY, která kromě pětice jeho povídek či novel obsahuje též obsáhlou a zasvěcenou studii o Fonsecovi z pera romanistky Silvie Špánkové, jež sestavila i přehledné kalendárium, kladoucí vedle sebe klíčové okamžiky autorova života a významné dobové události.

António José Branquinho da Fonseca (1905–1974)

Navzdory svému nevelkému počtu přítomné texty dobře ilustrují klíčové rysy Fonsecovy prozaické tvorby, k nimž náleží inspirace folklorem (sám ostatně vydal dvousvazkový soubor portugalských lidových příběhů), téma cesty v nejrůznějším významu či adorace venkova a přírody. Namísto klasických epických příběhů dává autor, jemuž se někdy přezdívá "portugalský E. A. Poe", přednost vyprávění s otevřeným koncem a důrazem na zvláštní atmosféru. Dějištěm jeho próz se často stávají zpustlá a tajemstvím obestřená šlechtická sídla, obývaná mnohdy podivnými až bizarními postavami, do nichž většinou jen dílem náhody zavítá hrdina se sklony k introspekci, aby zde završil nejen svou pouť z města na venkov či do přírody, ale i cestu do vlastního nitra za poznáním sebe sama.

Právě texty nejštědřeji obdařené těmito atributy – vedle titulního Barona zejména novela Bez vlastní vůle – se v knize nakonec jeví jako nejzajímavější a také nejčtivější. Hrdinou první prózy je školní inspektor, který zavítá na staré panské sídlo, kde mu dělá společnost pouze jeho svérázný hostitel Baron, šlechtic spíše středověkých manýrů a proměnlivých nálad. Novela s nádechem tajemna odkazující k lidovým příběhům se nedávno dočkala filmové adaptace – snímek Baron posunutý do ještě fantasknější polohy natočil v roce 2011 portugalský režisér Edgar Pêra. Protagonistou druhého příběhu je Filipe da Maia, uvyklý každoročnímu bezcílnému cestování, který se stane hostem neznámého šlechtice a svědkem podivných událostí v jeho zchátralém domě uprostřed vlky obývaného parku.

"Jak jsem později pochopil, také Baron byl člověk, v němž zápasil Bůh s ďáblem. Ale porozumět bychom si nedokázali. Zpustlictví a vnitřní propady ho měly dávno v moci a cele ho strhly do hlubin. Tu a tam se objevil záchvěv, věta či pohled obrážející klidnou svrchovanost a jasného ducha. Působil dojmem, že se v něm jako v černé propasti topí jiný člověk, vynesený náhle na hladinu zkaleným, bahnitým vírem. Jenže se nad hladinou dlouho neudržel. Byl to středověký pán, jenž přežil svou dobu a v nejmenším se nepřizpůsobil, podoben zvířeti přesazenému do jiných podmínek. A právě z toho pramenila jeho divokost. Častokrát totiž v sobě najednou měl cosi z divého zvířete, v pohledu, pohybech, dokonce i v řeči. To vše se ale prazvláštně mísilo s jakousi bezelstností a přívětivostí." (B. da Fonseca: Baron)

Své kouzlo ovšem mají i zbylé prózy, ať již nesoucí se v tomtéž duchu – hrdina Neklidné řeky nachází práci na stavbě uprostřed pustiny, kde prožívá zvláštní vztah s jedinou zdejší mladou dívkou, – nebo s ním naopak v lecčems kontrastující – próza Studené ruce zachycuje chvíle bezprostředně následující po smrti jednoho z obyvatel domu, od maloměšťácké přetvářky a babských klepů až po nečekanou odezvu v duši mladé hrdinky, krátký text Zkouška síly zase líčí náhodné setkání a rozhovor vypravěče se starým celním úředníkem, který mu ve své promluvě mající blíže k monologu předestírá několik fragmentů ze svého života a nezdařeného manželství. 

Je proto dobře, že tento autor "krátkých próz, v nichž se realita proměňuje v sen, člověk odhaluje svou skrytou tvář a starosti všedního dne přerůstají v existenciální úzkost" (S. Špánková) byl konečně řádně uveden na českou literární scénu. Nemluvě o tom, že zásluhou doprovodné studie dostává tuzemský čtenář příležitost dozvědět se více o portugalské literatuře jako takové, neboť Fonsecova tvorba spjatá s významnou literární revue Presença (Přítomnost, 1927–1940) je zde představena jak na pozadí dobového kulturního kontextu, tak z hlediska dalšího vývoje domácího písemnictví a literární vědy. 

(in Půlnoční expres IV/MMXIV)

Branquinho da Fonseca: Baron a jiné prózy. Překlad Pavla Lidmilová a Ladislav Václavík, Triáda, Praha, 2013, 1. vydání, 200 stran.