V přírodě platí jedno jednoduché, prosté a drsné pravidlo. Silnější vyhrávají. Silnější samci vyhrávají právo pářit se samicemi. Silnější zvíře v boji porazí slabší (a obvykle ho sežere). Takový je zkrátka zákon džungle. Mezi lidmi to chodí podobně, byť v o něco civilizovanější podobě…Co to tedy znamená? Že mám být silnější, abych vyhrál? Že mám ostatní porazit? Že s nimi nemám mít slitování?
Co znamená být silnější? Když jsem byl malý, tak jsem dělal 5 let karate. Před dvěma a půl lety jsem se rozhodl se k této bohulibé činnosti vrátit. Víte, co mě k tomu vedlo? Abych se uměl ubránit? Abych uměl zlikvidovat agresora? Abych uměl dát ránu? NE! Vedlo mě k tomu to, abych se naučil přijímat rány. Cože?? Proč? Nikdo přece nechce být dobrovolně bitý (až na určitou menšinu, ke které myslím nepatřím…). Protože umění přijímat rány mě dělá silnějšího!
Na trénincích neděláme jen karate, ale taky nějaké aikido a občas jsem si dřív tak amatérsky zaboxoval s kamarádem. Po jednom přátelském boxování jsem skončil v nemocnici. Rád bych řekl, že mě Pavel knockoutoval (pravý hák má slušný), ale na to si ještě asi bude muset počkat. Prostě jsem blbě došlápl a vyvrtnul si kotník (u mě častá věc). Dali mi sádru a za pár dní se mě doktor na kontrole ptal, jak se mi to stalo…
Boxoval jsem, pane doktore. Vy děláte box? Ne, karate. Aha…no to mi řekněte, co z těch dvou byste tak na ulici použil. Asi ani jedno pane doktore. ??? Proč? Víte, každý blbec umí někoho zmydlit, někomu natankovat a někoho poslat k zemi. Pravou odvahu vyžadují jiné věci. Jestli chce mojí peněženku, ať si jí klidně vezme. Jestli chce kód k mé kartě, ať si ho klidně vezme. Jako fakt mě to moc netrápí…(Výjimku tvoří: Sáhni na moji holku, a jsi synem smrti!!!). Dostávat rány vyžaduje odvahu. Když vám někdo, ať chtěně nebo nechtěně ublíží, ať fyzicky nebo psychicky, umíte to přijmout? Umíte? Jestli ne, tak budete trpět. Budete plni zloby, zášti, smutku, deprese, závisti, pomstychtivosti apod. A pomůže vám to nějak? To sotva…
V byznyse, v rodině i mezi přáteli se často stává, že si lidé vzájemně ublíží. Což při častém opakování vede ke krachu firem, rozvodům a konci dlouhých přátelství. Jenže čí je to chyba? Je to vždy jen chyba toho, kdo ublížil? Nebo je to snad chyba toho, kdo se nechal zranit? Řekl bych, a asi to pro většinu z vás bude šokující, že pravda je tak někde mezi. To znamená, že neházím automaticky vinu jen na toho, kdo šlápl vedle. Každý má právo na chybu.
Osobně jsem byl zraňován většinu svého dětství. A to je docela drsné, protože tu mluvím o dlouhých letech utrpení a deprese tak velké, že jsem si nesčetněkrát přál, aby se mi něco stalo, nebo abych dostal nějakou těžkou nemoc, aby to v lidech kolem mě vyvolalo nějakou lítost. Od doby co pamatuju mě vždy psychicky i fyzicky tyranizoval můj starší brácha (jen pro doplnění – už to není ten sobecký trouba, jako když jsme vyrůstali – je to skvělej chlap se srdcem na správným místě a já jsem hrdej na to, že je to můj brácha). Kromě toho, aby toho nebylo málo, tak jsem byl od 5. do 9. třídy na základce docela nepěkně (hodně slušně řečeno) šikanovaný. Takže o utrpení a zraněních něco vím.
Co tedy dělám, když se mě snaží někdo zranit dneska? Obvykle se tomu jen směju. Protože, když si to uvědomíme, co mi vlastně ten někdo může udělat? Vzít mi práci? Najdu si novou. Připravit mě o peníze? Vydělám další. Zničit moji pověst? Mé skutky na moji opravdovou pověst ukážou. A když už mě něco zraní, tak s tím bojuji a vypořádám se s tím sám, protože kdybych čekal na omluvu, tak se nikdy nedočkám. Prostě se snažím být silnější…je to jen v naší hlavě!
