Problémy Evropské unie

DVTV přinesla pozoruhodný duel europoslance Svobody s politologem Robejškem, který vyzval pana Svobodu k diskuzi poté, co byl europoslancem napaden Robejškův výstup v Událostech komentářích z 30. prosince...  

Osobně musím přiznat, že mě fascinuje častý projev naprosté odtrženosti politiků od vnímání občanů a právě tento "duel" je naprosto dokonalou ukázkou tohoto jevu. Přiznám se, že mě rovněž zaujala argumentace několika lidí v diskuzích (ať už pod facebookovým odkazem na profilu DVTV, či pod stránkou pana europoslance Svobody), kteří vyzdvihují skutečnost, že pan Svoboda údajně narozdíl od pana Robejška pochopil podstatu a možnosti Evropské unie (bavíme se tady o rozdělení pravomocí a jejich předání či nepředání z členského státu na EU) a tudíž, že argumentace komentátora Robejška a jeho kritika vůči Evropské unii je "demagogická", protože tuto kritiku má směřovat na národní státy, které selhávají a nikoliv na Evropskou unii, protože ta v daných věcech zřejmě nemůže nijak konat.

S touto argumentací si dovolím hrubě nesouhlasit, stejně jako s argumentací pana europoslance Svobody, který důsledně odděluje pravomoc a odpovědnost členského státu od pravomoci a odpovědnosti Evropské unie. Já se domnívám, že právě naopak tato argumentace je demagogická a v tomto článku se pokusím vysvětlit proč.

Chápání pojmu Evropská unie

Základní probléme toho všeho leží v naprosto odlišném vnímání termínu Evropská unie. Já osobně jsem argumentaci pana Svobody pochopil (zjednodušeně řečeno) v podstatě následovně: "pokud EU plní své hlavní cíle - což je volný pohyb osob uvnitř EU, zboží, služeb, volný trh a pravidla hospodářské soutěže, tak EU funguje v podstatě dobře, protože to je její hlavní smysl." Na to mám jenom jedinou reakci - občan členského státu EU takhle vůbec neuvažuje!

Zamysleme se nad tím, co občan očekává od státu především - jsou to hlavně veřejné služby (školství, zdravotnictví, výstavba a údržba komunikací), zajištění určité míry bezpečnosti (která nikdy nemůže být absolutní a člověk je s tím smířen) a spravedlnosti. Za tímto účelem platí daně, k tomu aby mu stát poskytoval alespoň tento určitý servis. Evropská unie jako nadstátní útvar selhává (jako politický projekt, nikoliv jako instituce!) v okamžiku, kdy dochází k ohrožení těchto základních úkolů státu - a zde se samozřejmě bavíme o zhoršování bezpečnostní situace v důsledku migrační krize.

Pan Svoboda v podstatě tvrdí, že v důsledku toho, že Evropská unie (myšleno její orgány, tedy EU jako instituce) nedostala od členských států svěřenu pravomoc v oblastech azylové a migrační politiky a v oblasti ochrany hranic (oboje je v podstatě výhradně v kompetenci národních států), pak jde výhradně o selhání daného členského státu a nikoliv Evropské unie. To je zásadní omyl!

Evropská unie je v prvé řadě politický projekt, v němž politické rozhodování a politické tlaky hrají naprosto klíčovou roli. Evropská unie je nadnárodní útvar tvořený 28 členskými státy, jinak řečeno selhání členského státu, které porušuje základní a zásadní smlouvy, na kterých stojí a padá EU, není jen selháním členského státu, ale selháním EU, jako politického nadnárodního a nadstátního projektu, protože ten není schopen plnit základní úkol státu (a je úplně irelevantní, čí selhání to je)! Je to stejné, jako když 28 stran uzavře smlouvy na společném podnikatelském projektu a několik z nich z něj najednou vycouvá a poruší základní ustanovení smlouvy, čímž ohrozí zbývající členy.... Původní podnikatelský projekt v původní podobě zcela určitě tímto selháním jednotlivců selhal také! Jinak řečeno - nedodržování povinnosti ochrany vnějších hranic je selháním povinných členských států i Evropské unie a jednání Německa, které z ničeho nic, bez jakékoliv předchozí konzultace s jinými státy, jednostranně vypovědělo dočasně Dublin, je nejenom selháním Německa, ale opět i selháním Evropské unie - jako projektu! A proč? Protože všechny dané státy v momentě krize jednají v zásadě egoisticky, dle toho, co se jim hodí (přičemž v některých státech vyhrává pragmatismus, někde "ideologismus"). Zásadní pointa je v tom, že takové chování je naprosto správné (protože prioritní odpovědnost každého státu je vůči vlastním občanům) - a já považuju za vrchol pokrytectví, pokud se Německo v případě nátlaku na povinný trvalý přerozdělovací mechanismus zaštiťuje tím, že jde o zájem Evropské unie - velké kulové - je to především národní zájem Německa a dalších nejvíce dotčených států - které si ovšem danou situaci zavinily vlastní vinou! Nejde tedy o spor mezi "zájmy EU" a národními zájmy několika lakomých východoevropských zemí!

Pan Svoboda použil argument, že Evropská unie tedy nemůže jako instituce vyřešit to, že Řecko a Itálie nechrání hranice, pokud se státy nedohodnou, že tuto pravomoc předají na úroveň Evropské unie. Tento argument považuju za lichý, a to právě z důvodu, že EU je politický projekt! Jinými slovy řečeno, pokud azylová a migrační politika je v podstatě výhradně v pravomoci národních států a Rada EU je "schopná" tuto skutečnost nabourat rozhodnutím o kvótách a politickými hrozbami o seškrtání dotací (kvůli odporu vůči stálému přerozdělovacímu mechanismu, který by vlastně tuhle suverénnost pravomoci členských států zlikvidoval), pak nerozumím jedinému důvodu, proč není ta samá Rada EU schopná přijít s návrhem (míněným hlavně jako totožný politický nátlak!), že pokud Řecko a Itálie nejsou schopny ochránit vnější hranice Schengenu (v důsledku toho, že námořní hranice je příliš členitá), pak se na základě schengenských smluv dočasně přesune vnější hranice EU o jeden stát dovnitř... Zatímco povinnost přijímat migranty z žádné smlouvy, kterou členské státy EU ratifikovaly, nevyplývá (a tudíž je takový politický nátlak ze strany EU úplně mimo...), tak povinnost chránit vnější hranice Schengenu z těchto smluv pro konkrétní státy vyplývá zcela jednoznačně - a pokud EU není schopna využít politický nátlak na plnění smluv, pak selhal nejen daný členský stát, ale i Evropská unie jako celek - bez ohledu na to, že pravomoc v dané oblasti náleží pouze danému členskému státu.

Jinak řečeno, pro občana členského státu EU jsou ony jmenované hlavní cíle EU spíše "bonusem" k zmíněnému základu, který očekává od fungujícího státu. Pokud EU (a znova opakuju jako politický projekt a jako nadnárodní společenství 28 států) není schopna zajistit plnění základních povinností členskými státy (v důsledku čehož dochází k bezprecedentnímu snížení bezpečnosti uvnitř EU), je to i její neschopnost a kritika tímto směrem je naprosto oprávněná. Řetěz je silný jen tak, jak je silný nejslabší článek. A EU je v daných oblastech silná jen tak, jak je silná nejslabší země společenství. A protože vnitřní členské státy Schengenu hranice přestaly chránit ve víře, že je budou dobře chránit krajní státy EU, je odpovědností EU, aby k tomu povinné země dokopala - například silným politickým nátlakem.

ZDROJE:
Duel Svoboda x Robejšek:
http://video.aktualne.cz/dvtv/robejsek-vs-svoboda-jakou-reakci-vyvola-napadani-zen-uprchli/r~b6c4fb9ab60f11e590ec0025900fea04/
Události, komentáře (Václav Klaus, Petr Robejšek, Jiří Pospíšil):
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/215411000371230/
Útok europoslance Svobody vůči Robejškovi:
http://www.pavelsvoboda.com/?q=node/569
Reakce politologa Robejška:
https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=172068709816859&id=100010411928477