Z nemocniční čekárny II

Události tohoto týdne se semlely tak, že se musím ještě jednou vyjádřit k našemu zdravotnictví a připomenout se těm, kteří tak zaníceně obhajují a osočují neobhajitelné.

Předešlý článek ZDE 

Co čert nechtěl, musel jsem dnes na ortopedii v naši nemocnici znovu. Jsme rodina s kladným vztahem ke sportu a dcera si při sportu něco udělala s ramenem. Aby měli jasno všichni obhájci našeho slavného zdravotnictví, postupovali jsme přesně podle toho, jak si snad každý doktor medicíny představuje, že je správně.

Dcera pádila hned ráno ke své dětské lékařce.. Seděla tam dvě hodiny, aby se dozvěděla, že paní doktorka s tím nic neudělá a poslala ji na ortopedii do nemocnice. Ano, přesně tam, kde si mne v pondělí tak pěkně vychutnali. (V to pondělí jsem v čekárně  zůstal jen já s nervózní uklízečkou, která už měla mít půl hodiny vytřenou podlahu. Doktor mi pak dal během pěti minut injekci a najevo, že jsem nula, která si tam dovolila otevřít hubu.) Dalších pět minut psal zpráva, ve které jsem se dočetl, že mám chladit i zahřívat zároveň. Vskutku odborník.. (viz hlavní foto článku) Dnes jsme na ortopedii s dcerou nepochodili. Prostě nás nevzali. Zítra začínají v 8 ráno a zdravotní sestra nám řekla, ať přijdeme raději už v 6:30, ale ať počítáme s tím, že nás vezmou do ordinace nejdříve v poledne. Tak uvidíme..

Jinak v diskusi v minulém článku jsem byl osočen, že píši kritiku na základe jedné zkušenosti, a také vyzván (snad nějakým dotčenym doktorem), abych se vyjádřil k jeho otázkám, které by samy o sobě vydaly na malou knihu. Moje odpověď je tedy následující:

Každý problém je neřešitelný pokud protistrana, které se to týká, nepřijímá jakoukoli kritiku a jen nesmyslně kope kolem sebe jako potrefený jelen. Jsem přesvědčen, že drtivá většina občanů této země si myslí, že je naše zdravotnictví v nepořádku. Pokud nemám vážný problém, tak mi nevadí si na vyšetření počkat. Ale pokud mi to bude vadit v práci a budu se kroutit bolestí, chci vyšetřit hned. Na marodku nepůjdu, protože s těmi dny bez výplaty a s následnou almužnou za nemocenskou si to nemohu dovolit. To raději seřvu nějakou protivnou sestřičku s doktorem, který se tváří, jako by to tu právě všechno osvobodil.

Naše zdravotnictví, tak jako snad všechna veřejná správa, nejsou v pořádku. Pokud by si každý člověk nechal zaslat výpis ze své zdravotní dokumentace, nestačili bychom se asi divit, kolik tam toho je naúčtováno, aniž by na nás ty zdravotní úkony byly provedeny. Z našeho trhu mizí léky, které se dobře prodávají za hranicemi a nejedna ordinace a nejedna nemocnice s tímto obchoduje. O tom, že lékaři využívají díru v zákoně, kdy uzavřou smlouvu s vícero zdravotnickými zařízeními a následně si účtují službu, kdy během dne odslouží i 28! hodin, tak o tom se také mluví veřejně. A že nemocnice nakoupí 3x předražený přístroj, aby následně od dodavatele dostala část platby zpět, a tyto peníze využije na kdoví co, tak to je také známé a diskutované.

V neposlední řadě jsou zde pak lékaři a personál. Nemám problém s autoritami a úctivě se chovám k tomu, kdo si to zaslouží. K opravdovému specialistovi svého oboru budu vzhlížet s opravdovou úctou a dodržovat to, co mi on doporučí, že mám dodržovat. Ale jaký je pro mne specialista na ortopedii, který se něco naučil jen proto, že má výhodu oproti hloupějšímu a to učení mu šlo lépe, ale jinak celou profesní kariéru píchá injekce, nebo ordinuje ortézy a sádry? Co je pro mne takovýto povýšenecky se chovající člověk více než třeba prodavačka, která nedostala do vínku nadání, ale která se ke svému zákazníkovi chová slušně? I ta sestra by si měla uvědomit, že jedná především s lidmi, a ne s póvlem.

Na závěr jedna osobní zkušenost, která již před léty odstartovala můj kritický pohled na naše zdravotnictví.

Při jízdě na kole z kopce najel jeden člen rodiny do výmolu a hlavou šel proti zdi. Přiznávám, že měl v sobě alkohol. Odvezli jej do nemocnice a v domění, že je opilý, jej nechali sedět v čekárně i s jeho dírou v hlavě. Byl večer, chvíli trvalo, než sehnali doktora a onen člen rodiny jim zdrhnul. Přijela k nám policie, příslušníci vyklopili z vozu poničené kolo a řekli nám, že pachatel dopravní nehody z nemocnice odešel. Vypravili jsme se jej hledat a byla to dlouhá noc. Našli jsem jej nad ránem totálně dezorientovaného, pokáleného i pomočeného a byl úplně mimo. Naložili jsme jej do auta a dovezli tam, odkud pláchnul. A tam v té nemocnici jsem si připadal jako na pranýři. Sestra s opovržením řekla, že si máme zajít na rentgen, chovala se k nám, jako bychom byli ti alkoholici co si udělali bebínko, a na nás účet se bavila snad s půlkou personálu, který v tu noc sloužil noční.

Na rentgenu to bylo stejně tak. Pacienta s rozbitou hlavou si odvedli, aby na nás za chvíli zakříčeli: "Pojďte si ho držet!" Rentgen proběhl tak, že jsem s mladším členem rodiny držel bourajícího člena rodiny u rentgenu do chvíle, než obsluha rentgenu zakřičela: "Teď!", my jsme rychle odběhli za dveře, ona vyfotila a my jsme opět utíkali chytat k zemi klesajícího "opilce".

Přišly snímky z rentgenu a s nimi otočil Rumburak kouzelným prstenem. Všichni znervózněli. Ti, co tam neměli být, zmizeli, doktor byl uctivý a sestřička veleuctivá. Přišlo se totiž na to, že ten bourající opilec sice alkohol v sobě měl, ale tou pozdě odpolední bouračkou si přivodil čtyřnásodné krvácení do mozku a oni si jej nechali pláchnout. 14 dní pak byl v umělém spánku a mne mrzí, že jsem nenašel dost odvahy, abych ty "mistry světa" nezažaloval.

Jak to tak u nás chodí, lékař nikdy za nic nemůže a soud bych určitě prohrál (i to jim dodává sílu se povyšovat), ale alespoň by měli chvíli trochu strach.