Dva ve při, aneb Zákon o ochraně oznamovatelů

Lež je vždy lží, i když se ji lhář snaží jakkoli obkecat. O to smutnější je, že vědomě lže osoba vzdělaná, vystupující jako ochránce bezpráví, které se bezpráví děje snad každý den.

V jedné zdejší diskusi jsem reagoval na příspěvek kolegyně blogerky, kde ke článku s nadpisem Udavačka zveřejnila příspěvek že: "Za udávání se přece dnes z práce nevyhazuje. Na tuto činnost jsou vyčleňovány části úvazků." Načež jsem kolegyní vyzval, aby mi ona slova o udavačích a vyčleněné části úvazku osvětlila.

Dostal jsem tuto odpověď: "Whisteblowing, whisteblower..." Pak jsem ji ještě několikrát v jiných diskusích žádal stále o to samé, až jsem si připadal, že hážu perly sviním (prosím, neberte nikdo osobně). Nakonec jsem se od ni dozvěděl, že podniky nad deset lidí mají vyčleněného člověka na přijímání hlášení, že ona to píše stále, a že jestli nemám problémy se čtením. Tak jsem se jal číst a přečetl jsem celý Zákon o ochraně oznamovatelů. První drobnost (a říkám předem, že snad i zanedbatelná) je ta, že ne podniky nad deset lidí, ale podniky nad padesát lidí mají tuto povinnost. Samozřejmě je v zákoně vypsáno podrobně koho všeho se to týká.

Beru jako samozřejmé, že pokud je platný zákon a my žijeme v právním státě, a ze zákona jasně plyne, že subjekt je povinen určit pověřenou osobu(y), že tito pověřenci nebudou onu činnost vykonávat zdarma. Takže chápu, že např. na školách je vyčleněna část úvazku pro pověřeně příslušnou osobu.

Ale tato osoba je udavač? Nebo je udavač oznamovatel? No já nevím, ale pod pojmem udavač si představuji úplně něco jiného. Výše zmíněný zákon beru jako jeden z povedených zákonů. Snad každý z nás jsme slyšeli, či se přímo setkali s tím, že někdo věděl o protiprávném jednání, ale bál se to nahlásit. Nebo i nahlásil a dopadl následně tvrdě hubou na dlažbu.

Velmi důležité je, že jsou v zákoně přesně dané oblasti, kterých se oznamování týká.. Převážně se jedná o trestnou činnost. Takže ten, kdo upozorní na trestnou činnost je, dle kolegyně blogerky, udavač. A ten, který je pověřený udání přijmout a bere za to peníze je udavač také. I já mám při své práci oznamovací povinnost a všichni mí klienti to ví. Např. jsem musel oznámit, že jsem byl v kontaktu s celostátně hledanou osobou. Takže jsem také udavač.

Zákon o ochraně spotřebitelů nechrání jen oznamovatele. Chrání i instituce, podniky před křivým obviněním. Oznamovateli, pokud bude lhát, nebo se bude chtít jen pomstít za špatně spočítanou výplatu, mizí jeho anonymita a bude řešen jeho přestupek. Také mu hrozí trestní stíhání a vymáhání finanční náhrady. Takže to neznamená ani náhodou, že si na učitelku bude někdo u ředitele stěžovat, že dala žákovi poznámku. Takové věci se jistě stávají a stávat budou. Nemají však s vyčleněným úvazkem pro udavače nic společného, pokud se kantorka nedopustila porušení zákona.

Tímto chci poukázat na stav, kdy se jasně daná věc komplet celá zjednoduší, záměrně pošpiní a tu špínu někdo hodí do placu jako žrádlo vlkům, kteří velmi rádi zblajznou každou křivdu, kterou na ně stát chystá. A ona informace o tom, že stát podporuje udavače je na světě. Pokud někdo tvrdí, že na udavače jsou vyčleňovány části úvazku, pak lže a lže vědomě. Dovedu si představit, že u podniků slabě nad padesát zaměstnanců se toho ohledně výše zmíněného zákona moc dít nebude. Ale kvituji tento zákon při činnosti státní správy.