K člověku přicházejí silné zážitky, které čas promění ve vzpomínky, a ty se stanou nezapomenutelnými. Homo sapiens z nich pak čerpá po zbytek svého života.
V létě roku 1990 jsem stále ještě kroutil vojnu v kasárnách plných barabů, kteří se před rokem 89 nehodili totalitnímu režimu do krámu.
Ke konci osmdesátých let už měla totalita dost obroušené zuby, takže byla vojna sice dlouhá, ale jinak celkem v klidu. I když i u nás bylo družstvo maníků, kterým samopal vzor 58 nebylo možno svěřit a v rukou jej měli jen na přísaze, a pak značnou část vojny makali na stavbě, přesto jsme zdaleka nebyli jako jednotky PTP od Švandrlíka.
Na podzim 89 proběhl samet a hned na jaře 90 za mnou přijel do kasáren kamarád a spustil: "Vyber si dovolenou, jedeme do Paříže." Já si to tehdy nedokázal ani představit, ale kamarád měl již vše promyšlené do detailů. Když jsem zašel za velitelem podepsat dva týdny dovolené a jako místo dovolené uvedl Francii, vytřeštil na mě oči, ale podepsal. Lampasáci byli tehdy stále ještě nervózní, co s nimi po převratu bude, tak byli mírní jako ovečky. Dostal jsem i povolení z vojenské správy, vyřídil si všechny potřebné papíry a začátkem července 90 jsme vyrazili autobusem, kterým bychom dnes nejeli ani 20km za město.
Projeli jsme část imperialistické Evropy až jsme dorazili do imperialistické Francie. Ubytování jsme byli v jednom z řetězce hotelů F1 na kraji Paříže. Naproti přes dálnici bylo vrakoviště, jehož součástí byla i půjčovna aut. Měli jsme v úmyslu utratit úplně všechny peníze, tak jsme si na tři dny půjčili auto. Obyčejný Renault Clio s téměř vymlácenou převodovkou, ale pro nás to byl tehdy koráb z jiné planety. Stačil jim jen pas, a řekl bych, že tehdejší růžový řidičák formy leporela nám byl tehdy ve Francii na nic.
Paříž jsem si doslova zamiloval. Z muzea Louvre jsem nechtěl vůbec odejít. A to nejsem žádný historik a znalec umění. Dokonce mě i zarazilo, jak je obraz Mona Lisa malý. Na Place du Trocadéro jsme seděli dlouho do noci, s úžasem koukali na noční osvícenou Eiffelovu věž a užívali si tamní noční život. Na Eiffelovce jsem prostrčil hlavu pletivem, které zabraňuje skokanům skočit a hlava nešla zpět. Pak jsme na druhém patře věže se skupinou stejně starých Dánů kšeftovali s cigaretami. Oni Marlboro, my naše Petry. A jak z nich byli vykuleně vyhulení. V metru jsme nejednou zabloudili a Paříž prošli a projeli za těch 10 dní úplně celou. Versailles a zámky na Loiře také krása. Ale ten úplně největší zážitek byl až poslední odpoledne a noc.
Francie si připomínala 101 let Eiffelovky a 201 let Bastilly. Kolem věže se shromáždilo tolik lidí, kolik jsme neviděl ani na spartakiádě. Pak spustil naživo svoji elektronickou hudbu Jean Michel Jarre. Atmosféra neskutečná. Mezi davem se tlačila děvčata a rozdávala nápoje, vlaječky, pro nás nemyslitelně zdarma. Prd jsme sice Farníkům rozuměli, ale tak skvěle jsem se ještě nikdy nepobavil.
Ráno startovala naše Karosa zpět domů. Dorazili jsme přesně na odjezd taxíkem a cestu zpět přes Francii prospali. Naše cesta domů měla ještě jednodenní odbočku do Mnichova. A tam jsme měli kamaráda, který našel tehdy odvahu, a zdrhnul. Co vám budu povídat, z Mnichova jsem neviděl nic. Z prvního automatu jsme mu zavolali. Za půl hodiny už nás vedl do hospy, kde jsme prokecali celou dobu několikahodinové zastávky výletníků a vypili tolik Heinekenů, že mi to pivo od té doby chutná. A pak už jen zpět na vojnu mezi baraby a myslet na to, co nám ti komunisté vzali a čím nás celou dobu krmili Ale hlavně na to, jak je Paříž krásná.
