Pro ty, pro něž bohatství lidí, něco znamená.

Píšu k těm, pro něž bohatství něco znamená. – A tímto slovem nechápou nadbytek věcí u některých jedinců, nýbrž pohodlí, blahobyt, bezpečí, nezávislost, vzdělání a důstojnost všech kteří pomáhají ostatním.
Existují pouze dva způsoby, jak si opatřit prostředky nezbytné k zachování, zkrášlení a zlepšení života: PRÁCE a KRÁDEŽ. Dnešním světě je krádež často brána jako nutnost, nebo něco normálního. Proto bych chtěl ukázat proč je to pro nás nevýhodné a jak těžké bude tuhle společenskou normu změnit.
Druhy krádeží:
V první řadě válka. – Pro získání věcí nebo kontrolu nad územím, který patří jinému člověku.
Dále otroctví. – Když člověk přišel na to, že druhý člověk může dělat za něj.  
Pak teokracie. – „Podle toho, jestli mi poskytneš či odepřeš to, co ti patří, ti otevřu bránu do nebes, nebo do pekel.“
A nakonec monopoly. – Jeho charakteristickým rysem je, že udržuje v platnosti zásadní společenský zákon: služba za službu, ovšem do vyjednávání nechává vstupovat sílu, a následkem toho narušuje spravedlivou rovnováhu mezi obdrženou službou a službou poskytnutou.
Okrádání s sebou vždy nese zárodek zkázy, který společnosti škodí. Zřídkakdy většina okrádá menšinu. V takovém případě by se menšina ztenčila do té míry, že by již více nebyla schopna uspokojit chtivost většiny, a krádež by tím zašla na nedostatek potravy.
Nejenže krádež bohatství přesouvá, ona jej také část zničí.
Válka ničí mnohé hodnoty. Z funkčních věcí dělá odpad.
Otroctví brání využití mnoha schopnostem lidí. Zotročený člověk nevyužívá svojí kreativitu a inteligenci na zefektivnění a zvýšení účinnosti práce.
Teokracie odvrací mnoho úsilí k dětinským či hrozivým účelům. Brání racionálnímu myšlení a podporuje kolektivní naivitu. (neověřování, proč to tak je)     
Monopol také přesouvá bohatství z jedné kapsy do druhé, ale tak že si silou vynucuje, že potřeba člověka bude upotřebena jím bez možnosti jiných lidí efektivně konkurovat. Takže zákazník je nucen platit tolik kolik je určenou monopolem.
Ve skutečnosti vždy přijde okamžik, kdy postupně zrychlující ubývání bohatství nabude takových rozměrů, že se zloděj stane chudším, než by byl, kdyby zůstal čestným.
Podobně je na tom i lid, který válka stojí více, než je hodnota kořisti.
Nebo pán, jenž za práci otroka zaplatí více než za práci svobodného člověka.
Anebo teokracie, která lidi natolik otupila a vyčerpala jejich energii, že z nich již nemůže mít pražádný užitek. (Ve jménu ochrany přírody přestaneme žít.)
Snaha monopolu vše pohltit se zvyšuje úměrně klesajícímu množství věcí k pohlcení, stejně jako je třeba vynaložit větší snahu k podojení vemene, čím méně mléka v něm zůstává. Čím větší stát tím hůře funguje, čím větší říše tím hůře funguje, čím větší firma tím hůře funguje. Stát za komunismu měl monopol na drtivou většinu služeb a už nebylo co pohlcovat a nebylo ani výhodné dále okrádat již několikrát okradené.  
Vládnout je tak příjemná profese, že na ni všichni touží dosáhnout. Proto vládnoucí páni lidem nikdy nepřestanou podsouvat: Jsme si vědomi vašeho utrpení a velice toho litujeme. Jinak by se vám vedlo, kdybychom vám vládli my. Dokud lidem nedojde, že si mohou svoje problémy řešit sami mezi sebou bez toho, aby někdo měl právo rozhodnou bez souhlasu ostatních.

Když se okrádání stane způsobem života jistého společenství lidí propojených sociálními vztahy, brzy si tito lidé vytvoří zákon, který ho schvaluje a morální principy, jež ho oslavují.
Ted už víme, že krádeži je dlouhodobě nevýhodná jak pro nás tak naše děti. A tak tedy nemáme důvod v ní pokračovat. Zastavit to, ale není tak jednoduché.
Hledání příčiny stojí za chvíli přemítání. Odhalí nám totiž nezadržitelnou moc veřejného mínění, které nás podobně jako atmosféra zcela obklopuje, takže jej vůbec nevnímáme.
Tím, že zloděj jedná samostatně, staví proti sobě veřejné mínění. Pobuřuje všechny kolem sebe. Pokud si však najde nějaké společníky, chlubí se před nimi svými činy a již zde lze začít pozorovat moc veřejného mínění; pouhopouhé uznání ze strany jeho kompliců mu stačí k tomu, aby se zbavil pocitu, že dělá něco podlého, a dokonce začne být na svou ničemnost hrdý.
Válečník žije v jiném prostředí. Veřejné mínění, jež ho pranýřuje, se nachází jinde – u podrobeného národa. On žije u vítězného národa, necítí se tedy být pod tlakem. Ovšem mínění, jež ho obklopuje, schvaluje jeho činy a podporuje ho. On i jeho druhové živě pociťují solidaritu, jež je pojí. Vlast, která si vytvořila nepřátele a nebezpečí, má potřebu odvahu svých dětí oslavovat. Ty nejneohroženější a ty, kteří jí při rozšiřování hranic přinášejí největší kořist, zahrnuje poctami, proslulostí a slávou. Básníci opěvují jejich činy a ženy jim pletou věnce. Moc veřejného mínění je taková, že dokáže od okrádání oddělit představu nespravedlnosti, a zbaví tak zloděje sebemenšího pocitu, že provedl, něco špatného.
To mu zabraňuje volný trh, který umožňuje, aby člověk mohl pomoci kdykoliv komukoliv a svoboda slova, co sbližuje národy, protože vědí, jak to vidí oni.
 Existuje snad mocnějšího prostředku k spřátelení lidí? Objevilo se náboženství, které usilovalo o mír a bylo obecně šířeno. (Křesťanství) A čeho jsme přesto po osmnáctém století byli svědky? Viděli jsme, jak mezi sebou lidé válčí nejen navzdory náboženství, ale přímo v jeho jménu. ( budoucí bohů, přírody?)
Politická ekonomie dokazuje, že i v případě vítězného lidu se válka vždy vede v zájmu menšiny a na úkor mas. Stačilo by tedy, aby si masy tuto pravdu jasně uvědomily.
Stále i v dnešním světě je krádež oslavovaná a pro její zlegalizování a potlačení pochybností jsou vytvářeny zákony proti těm, kteří by se chtěli vyhnout společnému okrádání se navzájem.
Kdo nekrade, okrádá rodinu. Bylo, ale stále i je.
V dnešní monopol krade přes: Inflaci peněž, Daně, DPH, (atd..). Drží si stále monopol v sektoru těchto služeb jako: zdravotnictví, školství, infrastruktura, soudnictví, (atd..)
A tak náprava ke společnosti bez legálních krádeží bude těžká, a pokud se nám to nepovede dobrovolně, tak nás časem dožene situace, kdy pro zloděje bude výhodnější být čestný, co je bod, kdy je chudoba a nedostatek.
Myšlenky a text použity z knihy Petice za zákaz slunce a jiné absurdity ekonomie, Frederic Claude Bastiat