Lego jako krutý trest pro hodné rodiče

Máte děti? Chtějí Lego? Pořídili jste jim ho? Stačilo to? Chtěli další? Objevili aplikace na internetu? Objevili katalogy? Objevili Legoland?

Před několika lety se nechal starší miláček slyšet, že by chtěl Lego. Nepřikládal jsem tomu velkou vážnost, protože jsem odchován na kovové stavebnici Merkur a chtěl jsem mu ji předat, až nebude hrozit spolknutí většího počtu šroubků a podložek. Přepočítal jsem se a nátlak se stupňoval, až jsme nakonec s manželkou podlehli a pořídili první krabici s různobarevným plastem.

Těšil jsem se, že už bude klid. Opět jsem se přepočítal. V krabici byl mnohastránkový leták s další nabídkou. Miláček pečlivě zakroužkoval všechny produkty, které se mu líbí a slavnostně nám katalog předal, abychom ho poslali Ježíškovi pro lepší orientaci při nákupu dárků. Nezakroužkoval jen několik věcí pro batolata.

Od té doby se bojím chodit do dětského pokoje naboso. Neustále na mne někde číhá zákeřná kostička, která mi skočí pod chodidlo a svojí ostrou hranou mi připomene, co je to palčivá bolest. Starší synek si zamiloval řadu Nexo knight a je ve sbírání opravdu dobrý. Postupem času zjistil, že existuje jakási aplikace, kam může skenovat jakési nexosíly. Někdy mu ani nerozumím. Od jisté doby se bojím do pokojíku chodit, protože se to tam hemží skřety a draky a jinou havětí. Vím, že jsou plastoví, ale divně se koukají a vypadají nebezpečně.

Během jednoho brouzdání ve virtuálních vodách, zjistil malý sběratel, že za devatero kopci a sedmero řekami, leží království zvané Legoland. A že tam nutně musíme zajet. Nakonec jsme podlehli a pořídili jednodenní zájezd do vysněného zařízení. Pěkně autobusem, odjezd byl chvíli před pátou ranní z Černého Mostu, dětem se brzké vstávání nelíbilo a nám také ne. Šestihodinová jízda busem nám to bohatě vynahradila. Zaparkovali jsme mezi stovkou dalších podobných autobusů, získali vstupenky a vehnali se do areálu. Byl zde zrovinka Český den a tak se zde člověk pohodlně domluvil mateřštinou.

Dostali jsme mapu a tak bylo snadné postupovat systematicky po jednotlivých atrakcích. Mladší z chlapců vždy před každým nástupem, kdy jsme vyčkali dvacetiminutovou frontu, začal křičet, a plakal, že tam nepůjde. Že se bojí a že potřebuje čůrat nebo kakat. No hrůza. Nakonec se mu to vždy líbilo a chtěl jet ještě jednou. Museli bychom ovšem znovu vystát tu krásnou frontičku. Šíleli jsme u Ninjago, na horské dráze, ve výtahu na šedesátimetrovou věž, v zrcadlovém bludišti, na lodičkách, v závodních autech a na spoustě dalších atrakcí. Ten den, těch necelých osm hodin nám uteklo jako voda a byl čas se vrátit k autobusu.

Mladší synek počal šílet, že nikam nejede, že tu chce zůstat a ideálně přespat. Zjistili jsme, že nemáme žádný suvenýr. I nacpali jsme se do přeplněného krámu a zjistili, že tu mají úplně to samé, jako u nás a za podobné ceny. Nakonec jsme tedy pořídili pouze gumy na mazání ve tvaru kostiček a doběhli k autobusu, aby nás mohl před půlnocí vyvrhnout zase v Praze.

Celou cestu jsem musel synky ujišťovat, že se sem ještě vrátíme, tentokrát na dva dny s přespáním v královském hradu nebo v pirátské pevnosti. Zatím netuším, kde na to vezmu, asi si někde půjčím nebo daruji ledvinu, jen aby byl doma klid.