Panická porucha

Bušení srdce, pocit nedodechnutí se, návaly na mdloby, útěky z veřejných prostor, pocit neskutečna, derealizace, šlapání do prázdna, neodbytný pocit, že omdlíte či zemřete, nemožnost cestovat dopravními prostředky z důvodu, že z nich nelze utéct, pocit tíže za krkem, pocit, že vás něco tlačí k zemi, třesavka, ,pláč, zoufalství, útěk do známých míst, neovládání končetin, pocit, že moje tělo není moje....to vše je panická porucha, o které málokdo ví, v poslední době se ale o ní naštěstí začalo víc mluvit a už se na nás nekouká jen jako na cvoky, co odevšad utíkají nebo se hroutí v domění, že omdlí...

Začalo to  nenápadně. Na střední škole. Jezdila jsem z Ruzyně až na Žižkov, což bylo autobus - metro -tramvaj. Zničeho nic se mi v metru udělalo špatně. Měla jsem najednou šílený pocit, že musím okamžitě ven, nebo omdlím. Hnala jsem se po eskalátorech na Floře nahoru, lapala jsem po dechu, neposlouchaly mě nohy...vylezla jsem ven, tam si sedla na lavičku a dobrou hodinu přemýšlela, jestli si mám volat sanitku nebo ne....pak se to stupnovalo pomalými epizodami typu - z vlaku mě museli doslova odnést, protože jsem si myslela, že omdlívám, ale nikdy jsem neomdlela. Jen ten bestiální pocit, že je mi na omdlení...dále různé útěky z obchodů, ze školy, kdy jsem se začala bezdůvodně klepat, pocit nereálna střídal pocit, že teď hned a zcela bezdůvodně to semnou šlehne.

Následovalo kolečko vyšetření po doktorech. Absolvovala jsem EEG, EKG, štítnou žlátu, ultrazvuk, krev...Byla jsem shledána scela zdravou. Vyvrcholilo to po návratu ze Silvestra, kdy jsem měla tenhle šílený stav na omdlení ve vlaku a máma pro mě musela přijet taxíkem na Smíchov a odvezla mě do nemocnice. Měla jsem dojem, že umírám. Nebyla jsem například schopná vzít do ruky tužku, ruce mě jakoby neposlouchaly, neustále pocit na omdlení...v nemocnici mi arogantní doktorka řekla, že se mi nechce do školy, tak simuluji, jelikož nezjistilla žádné závady v mém těle a s puncem hypochondra a simulanta jsem byla z nemocnice Pod Petřínem odvezena domů.

A pak to začalo. Každý týden jsem měla pocit, že mám infarkt, srdce skákalo, bolelo mě se jen nadechnout, nohy neposlouchaly, lítala jsem po bytě,brečela, že omdlím, přijela rychlá - a za hodinu mě zase vrátila. Za měsíc jsem si myslela, že mám mrtvici....byl to šílený stav, co jsem zažívala, bylo mi nechutně. Opět vrácena s puncem simulanta. Až po několika letech takového plácání se ve stavu - jsem tedy nemocná nebo nejsem - napadlo mojí osvícenou obvoďačku, že bych mohla trpět panickou poruchou. Poslala mě za panem doktorem psychiatrem. Už jen to, že jsem u psychiatra mě tenkrát naplnovalo takovou obavou a řekněme upřímně, že  ostudou. To už jsem byla vdaná a bylo mi trapné, že mladá zdravá, vyšetřená skoro na všech údech a orgánech těla, chodí k psychiatrovi, jakoby si hrála na nějakou chudinku, co nemůže normálně existovat a chodí po psychiatrech, aby to všichni viděli...no, blahoslavená buď moje první návštěva u psychiatra. Nejenže přesně pochopil co zažívám, diagnostikoval mi panickou poruchu, o které jsem do té doby nevěděla, že něco takového existuje. Pocit, že v tom nejsem sama, že nejen já mám tyto odporné stavy, byl vysvobozující. Předepsal mi AD, které jsme sice za tu dobu hodněkrát změnili, než mi sedla ta pravá antidepresiva....po tom jsem si připadala konečně jako normální člověk, protože jsem věděla již, že tyto svoje stavy vlastně nemůžu a nejsem vinna.

Začala jsem hledat osoby, které PP (panickou poruchou) také trpí. Přes net, přes fora, přes diskuse, i osobní cestou - a žasla jsem. Nikdy bych nevěřila, kolik lidí s PP mezi námi je. Někteří to ví, někteří si to myslí, někteří se snaží vyhnout tomu, aby byli spojováni s jakoukoli psychickou poruchou, ale také jim to znepříjemnuje život. Ono se to dotýká totiž i vztahů, rodin, práce. Zaměstnavatel samozřejmě nechápe, že jeho zaměstnanec se chová jako by mu hráblo, potí se, omdlívá, utíká, vzápětí se vrací, že to zvládne....nebo třeba nedojede do práce, protože jednoduše uteče z autobusu, protože na něj příjde ataka..a přitom vypadá zcela zdravě bez známek jakékoli choroby. PP je záludná v tom,, že nikdy nevíte, kdy to na vás příjde. Můžete být i v klidu domova při nedělním odpoledni,kdy sedíte zachumlaní před tv a požíráte buráky a najednou to prostě příjde.Pocit neskutečna, pocit na omdlení, bouchání srdce a hlavně útěky pryč, olšové nohy, pocit šlapání do prázdna, pocit naprosté derealizace, myšlenky na mrtvici nebo infarkt...

Moc bych si přála, aby se o panické poruše začalo více mluvit, aby lidé, kteří třeba najednou z ničeho nic praští košíkem v krámu o zem a utečou a vy si myslíte, že jim hráblo a ještě kroutíte hlavou nad tím, co to je za debila, nebyli bráni právě jako blbci, ale že možná trpí panickou poruchou. Je to věc, která neuvěřitelně ztěžuje normální život a může potkat každého. Já mám naštěstí výborné rodinné zázemí. Zezačátku mi to nikdo nevěřil, mysleli si, že si vymýšlím, máma to ale pochopila a táta byl svědkem jedné mojí parádní ataky v nákupním středisku, kdy jsem ho s brekem prosila, ať jdeme okamžitě ven, jinak umřu, vyděsil se a od té chvíle, kdy mě viděl zcela v koncích, už ví, že něco takového bych si opravdu nevymyslela.

Koho tento můj blog zaujal, může si přečíst knihu od pana Praška - "Panická porucha", je volně ke stažení na netu. Tam jsou ty příznaky a jejich důsledky zcela přesně popsané.

Chtěla jsem tímto blogem jen poukázat na to, že o této nemoci se velmi málo ví a případně pomoci těm, kteří se v těch příznacích co jsem popsala najdou, aby věděli, že to není jejich chyba, ale že to je nemoc, která se dá léčit, i když je to běh na dlouhou trať.

Hezký večer všem, Petra