Když vám vyhlásí válku kotě....

Ve staré kůlně kousek od našeho baráku má soused kočičku, která porodila patero zdravých koťat, černých jako uhel. Jsem zde v okolí známa jako "kočičí máma", i šla jsem se na prcky podívati...

Přišla jsem do kůlny a "stará" kočka se válela na dece, jinak nikde nikdo. Tázavě jsem se otočila na souseda a on se šibalsky zasmál a najednou z ničeho nic hlasitě třikrát zatleskal. V tu chvíli jsem se normálně zapotácela leknutím. Ze staré černé pneumatiky vykouklo synchronizovaně patero černých hlav a desatero očí dozelena svítilo. Bylo to jako v nějakém hororu :-) No, prostě pět černých krásných skřítků, už odkojených, odrostlých.....Naštěstí se pro ně našli "páníčci", takže jsem neměla strach, že zůstanou na ocet a že se jich někdo ujme.

Taky že ano, postupem času mi vždy hlásil, když jsem šla kolem, že první...druhé...."už je u nových pánů", no měla jsem radost, ne vždy se povede udat tzv "pouliční směs", že.....Pak "třetí, čtvrté...", tak jsem to kvitovala s povděkem, až mi pak najednou pán povídá, že to páté kotě pořád ještě má. Ne, že by ho nikdo nechtěl, to naopak. Jenže ona (je to kočička) jakoby si vybírala a nechtěla hned tak k někomu. Vždy, když se objevil zájemce, tak se schovala. Buď pod štos plný dřeva, odkud nešla vylákat ani za nic, dokonce ani za použití hrubého násilí, čili koštěte, nebo se schovala do bývalé díry od komína, nebo zalezla někam, kde jí ani při nejlepší vůli všech zúčastněných nebylo možno najít...nebo jednoduše utekla pryč a vrátila se až když bylo  "nebezpečí" pryč. Zkrátka si vymyslela, že prostě svou černou kůži nadarmo nedá... :-)

Podivovala jsem se nad tím, většinou vím, že koťata se sice drží mámy, ale když si pro ně někdo přijede, tak jsou zvědavá, jdou s lidmi a tak, ale tahle prťavá černá můra? Ta ne. Bylo mi řečeno, že se lidí bojí. Prdlačky. Ta se nebojí. Ona si totiž vybírá a nějací blbci, co si pro ní přijedou, na ty ona zvysoka.....  Ona chce bojovat face to face a ne se nechat lovit z pod štosu dřeva nebo se nechat potupně vyhánět z díry po komínu, ne...ona chce VÁLKU!!!

Jdu takhle dneska z krámu, dvě plné tašky, z jedné mi koukal pórek a jeho nať se třepetala ve větru. A najednou naproti mně se z vysoké trávy vynořila jako indiánka zvaná "Černá můra,"  Chvíli jsme se měřily, jak kdo z koho, kdo to déle vydrží, stála tam jako kobra a jen se dívala, já se zastavila a dívala se taky.  Měla jsem převahu výšky, leč ona má převahu ladnosti, mrštnosti a malé váhy oproti červené, opocené, ufuněné, dvounohé, divné, sem tam i obézní paní, která navíc vláčí v rukou dvě igelitky narvané nákupem, nejméně dvacet kilo navíc.....ještě k tomu všemu...

A Černá můra vyrazila...sklopené uši, zcela brutálně zmasakrovala nať od pórku, napadla jí ze zálohy a dala jí co proto.  Musel na nás být velmi komický pohled - já uskakovala stranou, Můra naskakovala a cupovala a fackovala pórek, nakonec mi ruplo ucho od druhé igelitky a obsah se vysypal do trávy.  Vůbec jí to nevyděsilo, ba naopak. Pórek jí přestal zajímat a skočila šipku mezi šustící pytlíky a obaly, protrhla drápem obal od strouhanky a velmi jí potěšila také vysypaná hladká mouka, kterou vzala ztečí, div při tom nekřičela "Uráááá" :-)

Po chvíli válení se v mouce už nevypadala jako  "čert s hodností vraníka" , ale spíš jako pracovnice vápenky nebo jako moučný červ...Frkala, protože se té mouky nadechla a když kýchla, tak z ní šel bílej oblak. Já mezitím sčítala škody, ale celkem nic se nestalo, tak jsem otevřela balení hajzlpapíru, odtrhla kousek a říkám jí: "pocem, prosímtě, já ti utřu tlamu a čumáček.." Takovou dobrou vůli jsem měla, jo????

Chvíli koukala a pak jí zaujal třepotající se kus hajzlpapíru, kterým jsem na ní mířila....   a zaútočila na něj. Nečekala jsem takovýto výpad ze zálohy a uklouzla jsem po mokré trávě,  měla jsem žabky a smekla se mi noha po mokrém obrubníku. A spadla jsem, vážení čtenáři, prdelí přesně doprostřed té hromady strouhanky smíchané s moukou. A když jsem se pokoušela vstát, smekla se mi noha zase a z pravé žabky se vytrhl takový ten špuntík, co je mezi prsty, upadla jsem nanovo a navíc obráceně na břicho. Černá můra to z povzdálí pozorovala, hlavu na stranu, ouška natočený dopředu a výraz: "co to tam ta divná dvounohá pitomá obézní červená nadávající sprostá paní vyvádí? Já už vím!! Chce se válet, asi má blechy...tak já jdu taky!!" A hop!!!! A už se náčelnice Černá můra válela vedle mojí maličkosti....Takže jsme se tam válely obě, já a malé černé kotě, které mi lezlo po zádech, po břiše, po hlavě, všude mokro z trávy, mouka a strouhanka do toho... Snažila jsem se vstát, ale s jednou nohou bosou a druhou obutou v nestabilní žabce na mokrém trávníku to prostě nešlo.....nejsem žádný slon, nebo nějak hodně obézní, ale pořád se mi noha smekala, neměla jsem se o co zapřít, navíc kotě mi lezlo až na hlavu a bohužel si nás začínali všímat pocestní...

"héééééj!!!!!" zařval dobře naložený známý, který šel z restauračního zařízení pod vlivem a měl co dělat s udržením rovnováhy - " ty se vobaluješ na řízek???" hýkal smíchy. "já na tebe vyleju mísu vajec a pak vytáhnu gril, néééééééééééééééééé???" řval jako na lesy, až se mu z toho udělalo mdlo, objal oboruč lampu a hodil strašlivou šavli, po které už se nezmohl na "vtipné" poznámky a byl rád, že se přeplazil po čtyřech přes silnici domů.

"Nejsem na tom tak zle..." blesklo mi hlavou při jeho šermířské exhibici, leč to bylo jen mé toužebné přání. Zatímco on lezl po čtyřech a spílal autům, která ho míjela s troubením, do debilů a uličníků, konečně se mi podařilo vstát. "Tak jo," děla jsem temně k vrčící Černé můře, když jsem se postavila na obě zadní, bosa, uválená, zaprášená, mokrá, zelená od trávy, s polevou od strouhanky a mouky..."bitvu jsi vyhrála, válku prohraješ, můro!!" deklamovala jsem jako Kozina (což se hodilo přesně, jsme v Klenčí) "do roka a do dne!" a pořád jsem si sahala na zadek, neboť strouhanku s moukou jsem měla až v zadeli, na což mne upozorňovala velmi mile a s radostí paní odvedle, která se na to celé dívala z okna. "Ještě na levý půlce prdele to máte...takovej lívanec, jako kdybyste se posrala!" hlásila mi z okna, přičemž to ječela na celou ves.

A aby toho nebylo málo, najednou jako na zavolanou, se zjevil můj manžel, kterému bylo divné, že se tak dlouho nevracím a šel mi naproti. Viděl mne,zhodnotil situaci a začal řvát smíchy, že to muselo být slyšet nejméně v Praze.  "Ty vole!!!!!!" ječel láskyplně a plácal se do kolen: "Co si proboha dělala????"  "Byla jsem přepadena." hlásila jsem mu důležitě a s vážnou tváří. Okamžitě zvážněl a budiž mu ke cti, že mne popadl za ramena, třásl semnou a "co? kdo? co ti udělal? okradl tě? nebo - nedejbože...neznásilnil tě? jsi v pořádku? zavolám policii.." Byla jsem si vědoma toho, že budu k smíchu dalších deset let, ale co...zatřásla jsem hlavou, přičemž se mi z vlasů vysypalo asi kilo strouhanky a mouky a říkám: "nech ten mobil....to ona mne napadla.." ukázala jsem na opodál sedící zamoučené kotě, které čekalo, co se bude dít.

"Hm..." zvážněl manžel. "Ona tě napadla...." "Jo, napadla...ze zálohy."..."Ze ...ze zálohy?" Aha...a...a..." a už škytal smíchy..."takže tohle.." ukázal rukou na ten bordel okolo.."to bylo tohle koťátko?" "Jo..." odvětila jsem. No, líčit vám, že si lehl smíchy na zem a válel se tam jako já, to vám opravdu popisovat nemusím. Škoda přeškoda, že to někdo nenatočil, byla bych hvězdou internetu, co já, všichni tři, já, Můra a manžel. Protože Černá můra si začala myslet, že má další objekt, který se válí po zemi a skočila na něj a chtěla face to face a boooj!!!!! :-)

Když jí manžel setřásl, pomohl mi posbírat ty rozsypané nákupy a já ještě tlumeně nadávala: " To je válka, to je válka, já jí to jen tak nedaruju, takhle mne ponížit, já jí dám, vyhlásím jí taky válku, grrr..." a víte, co udělala ta malá Černá můra? Nevíte? "Koukni" - otočil mne manžel směrem k ní. "to je partyzánka, má tě na háku.." pošeptal mi do zamoučených vlasů. Neboť "Černá můra" si stoicky klidně došlapala doprostřed hromady strouhanky a mouky, párkrát hrábla sem tam, udělala hovno jako motyku, zahrabala, podívala se na nás, udělala "pfffffffffrrrr", až se jí bíle z mouky zaprášilo od nozder a se zdviženým ocasem hrdě odkráčela. Já nevěřícně zírala na to hovno uprostřed trávníku, kde jako žalující předměty byla mouka a strouhanka....ale manžel mne táhl domů....

"Tak jsi to viděla sama...." chechal se na celé kolo.. "měla jsi v přímém přenosu odpověď na vyhlášení války....prostě ti to názorně ukázala, kde tě má" zhroutil se opět smíchy.

Kočičky, kočky, vy příšerná stvoření, jste z vesmíru a jste tu vysazeny jen proto, abyste zkoušely trpělivost lidí? Jinak to nevidím :-)  Ale miluju vás... :-)

Hezkou dobrou noc přeje Vaše Petra