Z deníčku školačky

Žákovské knížky, takový první blog každého z nás. Základní údaje. Informace o prospěchu. Omluvenky. Třídní schůzky. Jiná sdělení.

O přestávce jsem se spolužákem šplhala po trubkách na topení v hecu, kdo vyšplhá rychleji ke stropu. Jako gymnastka jsem se nemohla nechat ztrapnit karatistou, který mi tvrdil, že mě porazí i s jednou rukou v kapse. Nesmysl! Tak jsem z plna sil zabrala a když jsem byla téměř u stropu, vstoupil do třídy pan ředitel, bohužel k vítězství mi negratuloval. Křičel na nás, co děláme, že se mu třese celá ředitelna! Tak a bylo to tam, černé na bílém. Poznámka! To bude zase doma tanec.

A to se mi v ten den ještě k tomu všemu povedl jeden “průšvih”. Na zastávce, kde jsme čekaly se sestrou na autobus, byl malý obchůdek, kde jsme si občas koupily nějakou dobrotu. Stejně tak i v tento den - šly jsme si koupit žvýkačky. Měli tam nějaké nové, takové pěkné barevné. Koupily jsme si je a šly do autobusu. Lenka byla trpělivá a chtěla si je nechat až domů. Já se do nich pustila už v autobuse. Rozbalila jsem je a zjistila jsem, že to není žvýkačka, ale nějaký prášek. Asi něco, jako náš oblíbený Vitacit, pomyslela jsem si. Prášek jsem si nasypala do úst. K mému překvapení byl černý. Měl takovou divnou chuť. Chutnal podobně jako uhlí. Prášek jsem měla stále v ústech a vzhledem k tomu, že jsem seděla v autobuse, nebylo ho kam vyplivnout, byla jsem nucena ho spolknout. Fuj. „Ségra, to je hnus, nejez to!“ říkám ji! Zbytek mého balíčků a celý balíček Lenky jsem doma vyhodila do kachlových kamen.

Před večeří jsem dávala rodičům podepsat poznámku od ředitele. Táta zrovna v kamnech rozdělával oheň. Máma četla nahlas poznámku, zuřila a nadávala mi. Vysvobodila mě až ohlušující rána, která vyšla právě z kamen. Máma šla pátrat po příčině rány. Z kamen vytáhla na půl ohořelý obal od prášku, který jsem tam vyhodila. Podala ho tátovi. „Kdo to tam dal?“ Ječel hystericky otec. Přihlásila jsem se, ale moc jsem nechápala, proč tak zuří. „Ty smrade!“ řval nejen on, což bylo poměrně běžné, ale teď i máma, která mi právě vlepila facku – a toto se stalo snad možná poprvé a naposled. Kde jsi to vzala? Proč jsi to tam dala? Vyzvídali. Koupila jsem si to v obchodě, ale nechutnalo mi to, tak jsem to vyhodila do kamen. „Nelži!“ pokračovala máma, ta klidná a laskavá žena, která nikdy nezvýšila hlas vyšilovala kvůli žvýkačce?! Ničemu jsem nerozuměla. „Mami, ale ona nelže, opravdu to tak bylo“ zastala se mě sestra. Vzhledem k tomu, že sestra byla klidná a její chování bylo vzorné, neměli důvod ji nevěřit.

Rodiče se uklidnili a zvážnili. Ty jsi to jedla? Kolik jsi toho snědla? Nebolí tě břicho? Ne, jsem v pořádku, měla jsem polovinu toho balení.

Co se děje jsem nechápala až do doby, než jsem se dozvěděla, že příčinou té obrovské rány z kamen byl právě tento prášek. V dojmu, že si kupuji žvýkačku, jsem si koupila a následně pak jedla petardu.

A mimochodem – tu moji poznámku v tom zmatku rodiče podepsali a už se o ní nikdy nemluvilo.

Takže…

Když se ti nedaří, neměj strach,
vše přebije střelný prach!