Pomáhat a chránit: Nemusíš se bát, to jsou páni policajti

Zběsilý dětský pláč na zadní sedačce auta, z odřeného kolene se valí krev, rána je plná písku. „Mami, jeď rychleji, chci domů a tam mi vrátíš tu rozbitou kůži zpět na koleno, to hrozně bolí, auuu...“

Už jsme kousek od domova, před nás se zařazuje policejní auto, snažím se dítě uklidnit a rozptýlit „Hele, podívej, před námi je policejní auto“.

„Nechci policejní auto, nechci se dívat, chci abys jela rychleji a doma mi tu odřenou kůži spravila, to hrozně bolí, upadne mi noha, auuu, jeď už rychle domů, mami....“

Nemůžu jet rychleji, padesátka je nekompromisní, pláč se vystupňuje v hysterický řev. Vím taky, že odřenou kůži v mžiku spravit neumím, že ani doma pláč neskončí, naopak, snažím se nemyslet na ošetření kolene, až je budu čistit od písku.

Už ani nemluvím. Dýchám.

Tak, a to mi ještě chybělo, na policejním autě se rozsvítí se zastavovací nápis STOP a blinkr doprava.

Následuji je.

„Neeeee, nezastavuj, jeď pryč, chci domů. Hned. Nechci policajty, policajti honí zloděje a my nejsme zloději. Určitě mně odvezou pryč tu bolavou nohu, já se bojím. Neee, nezastavuj... ne... “

"Nemusíš se bát, to jsou páni policajti, kteří občas jen kontrolují auta, jestli je všechno v pořádku, a to my máme, za chvilku pojedeme domů a podíváme se na to koleno.“

Vypínám motor, vystupuji z auta, každý můj krok je doprovázen hysterickým křikem. Jsem z toho už tak rozhozená a nervózní, že doklady v peněžence nacházím až poté, co jsem ji třikrát celou prohledala.

„Co se mu stalo?“

"Odřel si koleno a jedeme to ošetřit.“

„Aha, domů nebo do nemocnice?“

„Domů, není to zdaleka tak hrozné, jak hrozný je ten pláč.“

„Dobře. Požila jste před jízdou alkohol“?

“Nepožila.“

Přebírají si moje doklady. Jeden je kontroluje a obchází auto. Druhý jde z opačné strany. Když se potkají u dveří, kde sedí syn a dívají se přes sklo, zaslechnu, jak si mezi sebou povídají „Hele, jak je vyděšenej“. „Co se ti stalo?“ zeptá syna se jeden z nich.

“Odřel jsem si koleno a hrozně to bolí, maminka to jede domů spravit.“

"Můžu se podívat?“

Syn odloží zakrvácený kapesník z kolene a ukazuje ránu. A já najednou slyším ten klid. Přestává křik. Druhý policista mi vrací doklady „Vše je v pořádku“ a přidává se zpět ke kolegovi a synovi, který už ukazuje koleno a vášnivě vypráví, jak hrozně moc rychle běžel, když honil draka a uklouznul přitom na parkovišti na písku a spadl.

Přihlížím tomu všemu kousek opodál.

„Tak to já něco ti řeknu, ano?!“

„Já jsem měl jednou úplně stejně odřené koleno, maminka mi na to dala takovou štípavou vodu, ale štípalo to jenom chvilku a byla to hrozná zábava, když jsem se díval, jak se mi na tom tvoří bubliny a přitom se to čistí, potom se to zalepilo a teď tam už vůbec nic nemám. No fakt, to koleno už je úplně zdravé.“

"Maminko, máme taky doma tu štípavou vodu? Uděláme to stejně a já budu mít taky zdravé koleno.“

„Ano, uděláme.“

Poděkovala jsem jim, že ani neví, jak moc mi pomohli. A s úsměvem jsme se rozloučili.

Doma proběhlo vše podle plánu, křik samozřejmě byl, a ne zrovna malý, ale vidina uzdraveného kolene a slibu od pána policajta byla silnější.

„To jsme to teda spolu hezky zvládli“ řekl malý čtyřleťák nezvykle dospěle a ukázal prstem na koleno, kde se mu zatřpytila bílá náplast s obrázkem superhrdiny.

Dal mi pusu na tvář a nastavil mi ukazováček se slovy: „Mami, mám tady třísku, zavolej prosím tě ty pány policajty, ať ti řeknou, jak to máš opravit.“