Ne, neposlouchá tě! Už tě totiž neslyší

Kam to zase civíš? Ty jsi pořád mimo. Posloucháš mě vůbec? Ano, jistě. A co jsem říkal? Že jsi měl těžký den, že po tobě pořád někdo něco chce, že tohle si neumí nikdo představit, že každému by z toho už dávno… 

Jistě, neposloucháš mě! Měl jsem tak těžký den a ty? Ty, místo toho, abys mě poslouchala, pořád někam civíš! Je ti to úplně jedno! Jako všechno! Jako já! Umíš si to vůbec představit? Víš, jaký to je?!

Ne. Asi neumí… má pravdu..

Tam, kam ona odvrací svůj pohled, tam vidí, jak leží na bílé posteli

V roztrhané košili

Znavená. Vyčerpaná

S krvavou skvrnou na levé části její kostnaté hrudi

Slyší to dunění bubnů

Vidí plout černou loď ve hvězdách

Kymácí se tam a zpět. Lidmi přeplněná  

Strkají do sebe. Šlapou si po hlavách

Čte zoufalé modlitby nevyřčených slov, ve svých sepnutých rukách

Tam, kam odvrací svůj pohled, tam vidí dalekou cestu, po které se věčně toulá

V křižovatkách bloudí pořád dokola

Dech se jí zadrhává

Srdce jí buší rychleji než snese

A zase mě neposloucháš! Už toho mám dost! K čemu tě mám? Abys pořád civěla z okna, když tě potřebuji? Copak toho po tobě chci hodně? Asi ano, očividně! Můžeš to zkusit jednou pochopit? Nebo je to nad tvoje chápání? Tak a ještě se rozbreč a bude všechno. To je vrchol! Copak ti snad ubližuji?

Ta vráska na čele se mu zase tolik prohlubuje vztekem

Vypíná hruď

Oči mění mu barvu. V barvu ďábla

Slova jako oheň. Oheň jako rtuť

Nosní dírky se rozšiřují pod lomozivými nádechy. Výdechy

A ona přesto zase naivně hlavu na stranu naklonila

Chtěla se usmát. Z úst vyšly jen tiché vzdechy

Zavřela oči. Pevně semkla víčka. A všechno spolykala

Slepě hnala se za dotekem na všech částech jejího těla

Až v těch všech končinách úplně oslepla

A celé té slepotě rozum odevzdala

Utíkala ze tmy do tmy

Posouvala hranice nedůstojných snů

Do nedůstojných dnů

A místo spaní si po večerech slzami z obličeje stud vymývala

Minulé hříchy dávno vykoupila

Nic nechápeš, ty jedna hloupá! Ale, já...Co ty? Co ale? Jaký ale? Žádný ale... Na co ty si asi tak můžeš stěžovat. To by mě fakt zajímalo! Už se prober! Prosím tě! 

Asi na nic.. má pravdu… Tak se probírá

Není zase takový posera, jak se zdá

Nenaříká na život. Má ho ráda 

Učitele

Na té svůdné cestě. Na útesu. Kam vláčeli se spolu

Rozhlíží se

Neumí plavat, ale nebojácně skočí dolů

A vyděšeně plave ke břehu

Nikdo jí nemává praporem. Na rozloučenou. Ani na uvítanou

Ze dne jsou měsíce. Z měsíců roky

Stále plave

A stále odvrací pohled

Snad k ostrovu. Ke břehu znamení

Snad jen ze zvyku

Snad taky proto, že voda ještě nesmyla tu krvavou skvrnu z její košile

... A má moc ráda ta občasná zázračná zjevení
.