Kam to zase civíš? Ty jsi pořád mimo. Posloucháš mě vůbec? Ano, jistě. A co jsem říkal? Že jsi měl těžký den, že po tobě pořád někdo něco chce, že tohle si neumí nikdo představit, že každému by z toho už dávno…
Jistě, neposloucháš mě! Měl jsem tak těžký den a ty? Ty, místo toho, abys mě poslouchala, pořád někam civíš! Je ti to úplně jedno! Jako všechno! Jako já! Umíš si to vůbec představit? Víš, jaký to je?!
Ne. Asi neumí… má pravdu..
Tam, kam ona odvrací svůj pohled, tam vidí, jak leží na bílé posteli
V roztrhané košili
Znavená. Vyčerpaná
S krvavou skvrnou na levé části její kostnaté hrudi
Slyší to dunění bubnů
Vidí plout černou loď ve hvězdách
Kymácí se tam a zpět. Lidmi přeplněná
Strkají do sebe. Šlapou si po hlavách
Čte zoufalé modlitby nevyřčených slov, ve svých sepnutých rukách
Tam, kam odvrací svůj pohled, tam vidí dalekou cestu, po které se věčně toulá
V křižovatkách bloudí pořád dokola
Dech se jí zadrhává
Srdce jí buší rychleji než snese
A zase mě neposloucháš! Už toho mám dost! K čemu tě mám? Abys pořád civěla z okna, když tě potřebuji? Copak toho po tobě chci hodně? Asi ano, očividně! Můžeš to zkusit jednou pochopit? Nebo je to nad tvoje chápání? Tak a ještě se rozbreč a bude všechno. To je vrchol! Copak ti snad ubližuji?
Ta vráska na čele se mu zase tolik prohlubuje vztekem
Vypíná hruď
Oči mění mu barvu. V barvu ďábla
Slova jako oheň. Oheň jako rtuť
Nosní dírky se rozšiřují pod lomozivými nádechy. Výdechy
A ona přesto zase naivně hlavu na stranu naklonila
Chtěla se usmát. Z úst vyšly jen tiché vzdechy
Zavřela oči. Pevně semkla víčka. A všechno spolykala
Slepě hnala se za dotekem na všech částech jejího těla
Až v těch všech končinách úplně oslepla
A celé té slepotě rozum odevzdala
Utíkala ze tmy do tmy
Posouvala hranice nedůstojných snů
Do nedůstojných dnů
A místo spaní si po večerech slzami z obličeje stud vymývala
Minulé hříchy dávno vykoupila
Nic nechápeš, ty jedna hloupá! Ale, já...Co ty? Co ale? Jaký ale? Žádný ale... Na co ty si asi tak můžeš stěžovat. To by mě fakt zajímalo! Už se prober! Prosím tě!
Asi na nic.. má pravdu… Tak se probírá
Není zase takový posera, jak se zdá
Nenaříká na život. Má ho ráda
Učitele
Na té svůdné cestě. Na útesu. Kam vláčeli se spolu
Rozhlíží se
Neumí plavat, ale nebojácně skočí dolů
A vyděšeně plave ke břehu
Nikdo jí nemává praporem. Na rozloučenou. Ani na uvítanou
Ze dne jsou měsíce. Z měsíců roky
Stále plave
A stále odvrací pohled
Snad k ostrovu. Ke břehu znamení
Snad jen ze zvyku
Snad taky proto, že voda ještě nesmyla tu krvavou skvrnu z její košile
... A má moc ráda ta občasná zázračná zjevení
.
