Pomáhat bezďákům, když venku mrzne
"Dobrý večer," zašvitořily jsme. "Jsme z komunitních služeb. Staráme se o lidi bez domova. Máme za úkol se přesvědčit, že jste v bezpečí a nic vám neschází. Můžeme pro vás něco udělat?"
Hromádka se mezitím proměnila v člověka. Přesněji řečeno v cosi, co kdysi, možná že ještě před pár měsíci, člověkem možná bylo. Nebyl to "černoch ve středním věku" ani "bezzubá běloška". Tenhle tvor neměl pohlaví, neměl věk, neměl dokonce ani rasu. No dobře, existovaly jistě metody, kterými by se tohle všechno dalo zjistit – umýt ho a podívat se, jakou barvu má kůže pod nánosem tmavošedého městského prachu, přesvědčit se, jestli má prsa a tak dál, zavést ho ke specialistovi, který dokáže určit věk. Ale u tohohle tvora – a tomuhle tvorovi – na ničem z toho nezáleželo. Byla to Typická Newyorská Cracková Hlava (tedy crackhead), jakých byste koncem osmdesátých let v některých sousedstvích našli tisíce. Nebo spíš desítky tisíc.
Tvor ochraptělým hlasem spustil proud sotva srozumitelných nadávek prostřídaných prosbami. V řídké tmě na okraji velkoměsta mu oči rudě zářily jako vyděšené kryse. Byl to dost hrůzný pohled. Tak jako na mnoha místech v ghettu byl chodník posypaný drobnými střípky skla, které už dlouho nikdo nezametl. Stříbrně jiskřily v příšeří a dodávaly téhle scénce pocit neskutečna, filmového triku.
Bezdomovec byl – vlhký. Nejen proto, že se v téhle dece už jistě mockrát pomočil. Ležel, jak se ukázalo, na mříži, pod kterou byla roura odvádějící páru z prádelny. Když někdo z obyvatel činžáku dal prádlo do sušičky a nakrmil ji pár čtvrťáky, ohřála bezdomovce horká pára. Když se prádlo dosušilo, zase vychladl. Na dece, do které byl zavinutý, chrastil tenký led.
Všechny tři jsme se mu představily, zatímco on se v sedě začal klátit dopředu a dozadu. Trochu to vypadalo, jako by se modlil, ale my jsme věděly, že ne. Takhle se klátívají někteří pacienti s těžkou duševní poruchou a pro lidi s absťákem po cracku je to prý typické. Měly jsme z něj strach, ale tohle byla naše práce...
LaVerne rozbalila jeden ze spacáků, které jsme měly u sebe. Nebyly sice péřové, ale stálo na nich, že se v nich dá pohodlně spát i při teplotách nižších než -20 stupňů Celsia a každý z nich stál přes sto dolarů. Měly jsme za úkol projíždět sem a tam určenou částí města a věnovat je každému, koho jsme viděly spát na ulici. Problém byl v tom, že nestačilo hodit po bezdomovci spacákem – přesněji řečeno ho položit někam do jeho dosahu, vykoktat "To je spací pytel -- pro vás, abyste nezmrzl...", naskočit do vozu a ujet. Jednou nebo dvakrát jsme to zkusily – jenže naši "klienti" byli tak mimo, že netušili, co to je. Obvykle nám jen nadávali a jeden, obzvlášť pomatený, před spacákem utekl.
A tak nám nezbylo, než spacák vždycky rozložit a slovně či fyzicky přesvědčit bezdomovce, aby si do něj vlezl. Nemohly jsme samozřejmě tušit, jestli – a jak -- jsou ozbrojení. Byli vesměs ve stavu, kdy bouchačku, pokud kdy nějakou měli, dávno prodali, ale většina z nich mívala nože. Kupodivu se nám nic nestalo, jen LaVerne – ta nejodvážnější a zároveň nejmateřštější z nás tří – dostala pěstí mezi oči. Tvrdila ale, že to nebolelo, z těchhle bezbožných lidí už vyprchala síla.
Kousek od řeky, na opuštěné parcele, jsme narazily na skupinku, která sice taky tábořila venku, ale ještě pořád to byli lidi. Rozdělali oheň v sudu od čehosi a krmili ho vším, co bylo po ruce. Tihle lidé si spacáky s díky vzali a zeptali se, jestli – když jsme takoví andělé – nemáme třeba polívku nebo horký čaj. Ne že by nebyli vděční, ale...
LaVerne jim vysvětlila, že na servírování jídla či nápojů nemáme licenci. Směly bychom jim nanejvýš koupit v samošce čokoládovou tyčinku nebo něco dobře zabaleného do plastiku, a i to je šedá zóna. Nejsme soukromé osoby, jsme zástupkyně komunitních služeb a...
"A o nějakým útulku byste nevěděly? Nějakým, kde by nás přijali?" řekl jeden. A pustil se do líčení své bezúspěšné anabáze po newyorských útulcích, tak dlouhé, že nám začaly omrzat prsty.
"Nevíme," řekla LaVerne. "To není naše parketa."
Celý tenhle den byl trochu trapný. A naštěstí ne typický. Firma, pro kterou jsem pracovala, byla soukromá, ale zabývala se sociálními službami, a tím pádem žila ze státních peněz, naši klienti nám neplatili. Každý rok měla naše firma za úkol věnovat tolik a tolik člověko-dnů (tuším, že dvacet) péči o lidi bez přístřeší. Proplatili nám výdaje -- za spacáky a za benzin, vyzbrojili nás mapkou čtvrti, ve které máme lidem bez přístřeší pomáhat, a dlouhým seznamem všeho, co nesmíme, posadili nás do služebního auta – a vypustili nás do ulic. Dávalo smysl, že se to dělo v zimě, za těch největších mrazů, ale jinak už dávalo smysl máloco. Směli jsme bezďáky balit do spacáků – za cenu osobního nebezpečí --, ale nesměli jsme je nakrmit. Nesměli jsme je vozit do útulků, ani když o to prosili, přestože se v té době městem pohybovaly jiné skupinky sociálních a charitativních pracovníků a ti měli za úkol jedno jediné: odvézt co nejvíc bezdomovců do útulků a nechat je tam, dokud mráz nepoleví. Taky jsme jim nesměli kázat o Bohu a vykládat jim, jak má rád všechny lidi, dokonce i takové hříšníky, jako jsou oni – tohle obzvlášť iritovalo LaVerne, která z nás byla nejzbožnější.
Zažila jsem pak ještě pár takových "dobročinných" dní, ale ten první na mě zapůsobil nejvíc. Pak už jsem věděla, co čekat, a předem jsem se obrnila. První den byl jako... jako film, nemohla jsem ho nijak ovlivnit, a přitom se z plátna mohla kdykoli vynořit pistole a trefit mě rovnou do srdce.
Balila jsem do spacáků bezdomovce, kteří kdysi byli lidmi, a věděla, že TÍMHLE jim nepomůžu. Jasně, je možné, že několik z nich díky spacáku přežije mrazy a – a co? Pořád to budou polo-lidi bez domova, bez zázemí, bez naděje, s mozkem vygumovaným drogou. V jednu chvíli jsem – mladá, naivní lidumilka – hlasitě zauvažovala nad tím, jestli by jim nakonec nebylo líp, kdybychom nechaly osud, ať udělá svou práci, ale LaVerne mě okřikla. '"I tohle jsou Boží stvoření!" osopila se na mě. "I ty Bůh miluje! Nechte maličkých přijíti."
Bezdomovci, kterých bylo koncem osmdesátých let v ulicích New Yorku podle oficiálních statistik několik set tisíc, se rekrutovali z pacientů vyhozených v době Reaganovy vlády z ústavů pro duševně choré, ač tam leckdy skutečně patřili, vietnamských veteránů, kteří se nebyli schopní vzpamatovat ze svých zážitků a zařadit do normálního života (ti byli i mezi pacienty vyhozenými z ústavů), lidí tak zničených drogami, že už téměř nebyli lidmi, a – možná – pár jinak normálních zoufalců, kteří neměli na nájem a usoudili, že i pod mostem se dá spát. Těch posledních bylo vážně málo. Většina newyorských bezdomovců byla totálně, totálně mimo. LaVerne možná záleželo na tom, aby ještě nějaký čas přežili. Jim samotným zaručeně ne.
Zrovna mi napsala kamarádka z Čech, že teď, když byly ty děsné mrazy, prostě to nevydržela. Uvařila 15 litrů polévky, zeptala se policajtů v Modřanech, kteří takové věci monitorují, kde najde lidi, co nemají kam jít, a zahrála si na charitu. Prý to bylo moc zajímavé – a zahřálo ji to u srdce. Pokud vím, našli si bezdomovci v Modřanech – vesměs feťáci, samozřejmě, ale i dospívající děti prchající od rodičů, které si zatím nestačily navyknout na pervitin nebo heroin – poměrně teplá hnízdečka u rour rozvádějících horkou vodu nebo aspoň v tunelech a betonových zákoutích, kde neprší a nesněží. Čeští bezďáci, na rozdíl od těch newyorských z konce osmdesátých let, obvykle nebývají mimo, aspoň ne docela.. Možná jsou na drogách, možná mají absťák. Když se s nimi dáte do řeči, možná tu a tam mluví trochu z cesty, ale většinou jsou to pořád lidi, ne tmavošedé, rudooké příšery z příšeří.
Nevím, čemu za to mám děkovat. Že v Česku nemáme vietnamské veterány? Že tu lidé, kteří to potřebují, můžou přebývat v ústavech pro duševně choré? Že je v Česku, zaplaťpámbů za to, míň bláznů než v Americe?
Fakt je, že zatímco bezdomovci v ulicích New Yorku si své bezdomovectví rozhodně nevybrali – spadli do něj díky duševní nemoci nebo drogové závislosti --, v Čechách a na Moravě je běžné potkat lidi, kteří nemají kde bydlet, ale hlava jim funguje líp než průměrnému bydlícímu člověku. Prostě usoudili, že tenhle život jim vyhovuje víc, a nehodlají se zařadit do normálního pracovního procesu. V demokratické společnosti by na své rozhodnutí měli mít právo.
To neznamená, že se jim v těch největších mrazech nešikne horká polévka.
Má to cenu – krmit bezdomovce, když jim nemůžeme nabídnout útulek – a jen pitomec by si je pozval domů? Má cenu jim dokazovat, že na světě dosud žijí dobří lidé, když dobří lidé vzápětí odejdou a oni pořád nemají kde bydlet?
Já myslím, že to cenu má. Lidi bez přístřeší, jak se jim oficiálně říká, zahřeje horká polévka a vědomí, že na ně společnost nezapomněla. Těm, co pořád mají šanci se vrátit do rodiny nebo ke kamarádům, to možná připomene, že svět není tak zlý. A i kdyby veškeré odhodlání vychladlo rychleji než horká polévka, stejně nás bude hřát vědomí, že pro nás někdo něco udělal – nebo jsme pro někoho něco udělali.
Iva Pekárková
Jak se K. stal mocným čarodějem
Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.
Iva Pekárková
Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.
Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli
Iva Pekárková
O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen
Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.
Iva Pekárková
Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge
Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík
Iva Pekárková
Obejměte fobika (O strachu)
Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je
Další články autora |
Barbaři na hranicích. Fotky od Hamásu zahanbily západní média
Seriál Pokud vás už válka na Blízkém východě unavuje, podívejte se na fotky ze 7. října loňského roku. Ty...
K romskému chlapci po konfliktu s učitelem jela záchranka. Zasáhla policie
Policie řeší incident, při kterém se v Koryčanech na Kroměřížsku fyzicky střetl učitel s žákem....
Pavel ve volební kampani porušil pravidla, zjistila kontrola. Trestu unikne
Premium Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSH) nedávno zveřejnil...
Zemřel český raper Pavel Protiva. Bylo mu sedmadvacet let
V sedmadvaceti letech zemřel raper Pavel Protiva, informovalo hudební vydavatelství Blakkwood, pro...
Za zpackanou digitalizaci mimořádné odměny. Bral je i obviněný z Dozimetru
Premium Ministerstvo pro místní rozvoj zaplatilo za digitalizaci stavebního řízení k 9. září letošního roku...
Vláda omezí vliv železničářů, na přípravu rychlotratí dohlédne nový výbor
Příprava vysokorychlostních tratí už nebude výsostně železničářská záležitost. Zatímco doposud...
Když Slunce svítí až moc. V létě přibylo hodin, kdy byla cena elektřiny záporná
Premium Evropa má za sebou horké léto a i hodně slunečný podzim. Výsledkem je rekordní počet dní, kdyby...
„Vládu jako voliči Trumpa nezajímáme.“ Zkáza po hurikánu je prý zpolitizovaná
Premium Od spolupracovnice MF DNES v USA „Vezla jsem pomoc do Appalačských hor. A viděla jsem, že ti lidé byli necháni napospas,“ popisuje...
Novozélanďan před lety unesl své tři děti, nyní ho spatřili v divočině
Novozélandský otec, který před třemi lety zmizel se svými třemi dětmi v divočině, s nimi byl nyní...
Posuzovatel/ka Oddělení posuzování klinické dokumentace
Státní ústav pro kontrolu léčiv
Praha
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7513x