Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.

Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli

sledovat, kde zrovna jste. V Česku se s tímhle druhem domácího vězení teprve experimentuje. V Británii se používá už dlouho. Zdá se, že je to spolehlivá a finančně nenáročná metoda, jak vás potrestat a hlavně zařídit, abyste se aspoň po nějakou dobu chovali slušně.

Co je láska? To nikdo pořádně neví.

A tohle je příběh:

Sonja, mladá dívka s všelijakou minulostí a návykem na pervitin (mírným, ale podporovaným při každé příležitosti), se v hospodě asi tak sedmé cenové kategorie v severních Čechách seznámila se Zdeňkem a byla z toho Láska Jako Trám. Toužili spolu zůstat nadosmrti.

Zdeněk ale už měl manželku a s ní tři nebo čtyři děti. (Manželka tvrdila, že čtyři, Zdeněk, že tři, protože to poslední si ta kráva zaručeně uhnala s někým jiným.) Kamarád jim poradil, ať jedou do Anglie: tam se alimenty platit nemusí. (Měl v podstatě pravdu: neplacení alimentů v Anglii skutečně není trestný čin, a i když je na neplatiče alimentů v jiné zemi vydán mezinárodní zatykač, anglická policie ho nezatkne, pokud se tedy neprovinil ještě něčím jiným.)

Odjeli společně a usadili se v Leedsu. Než se nadáli, už měli čtyři děti a podpora ze sociálky nestačila. Zdeněk chodil do práce, to ano, pracoval pro jednoho Poláka, který tu měl stavební firmu, jenže ten mu zavolal jedině, když ho zrovna potřeboval, a to nebylo často. Žili si dost chudě. Sonja se brzo zbavila návyku na perník (tady v Leedsu neznala nikoho, kdo ho vařil, neměla partu, se kterou by se sjížděla), ale o to víc hulila a pochlastávala. Cigarety jsou v Anglii nechutně drahé a alkohol jakbysmet. A ona často zatoužila po pěkných botách a hadříkách, které si prostě nemohla dovolit. Začala krást. Neměla v tom velkou zkušenost, ale teď, když byla ověšená dvěma, třemi, čtyřmi dětmi, jí to dost dlouho procházelo. Pak ji načapali při krádeži v obchodním domě. Udělali na ni bububu a Sonja usoudila, že policajti v Anglii jsou pitomci a ona si může klidně čórkařit.

Jenže když ji načapali podruhé, už na ni tak hodní nebyli. Nechali si ji přes noc na strážnici, jen zavolali Zdeňkovi, ať si odveze děti. Když ji načapali potřetí, konal se soud.

Sonja se nestačila divit, jak přísné byly najednou úřady. Všechno jí teď spočítali a vyšlo jim to na osm měsíců za mřížemi. Nebyl to podmínečný trest. Mohla si vybrat jen ze dvou možností: buď půjde do vězení, anebo si to odsedí doma, s náramkem na kotníku.

Sonja si samozřejmě vybrala to druhé. Do jejich bytu teď kromě sociálky vtrhli i policejní zřízenci a elektrikáři, kteří jim nainstalovali speciální telefonní linku a černou krabičku – setsakra silný alarm. Sonja se musela držet doma, směla ven jen na čtyřicet minut ráno a odpoledne, aby své nejstarší dítě odvedla na předškolní vzdělávání a zase ho přivedla domů, a taky na půldruhé hodiny každý čtvrtek dopoledne, aby mohla nakoupit potraviny. V sobotu a v neděli odpoledne směla jít s dětmi ven. To bylo všechno.

Když vyšla ze dveří kdykoli jindy, spustil alarm randál, až se celý barák otřásal. (Jednou si to omylem vyzkoušela, když šla ve vší nevinnosti vynést odpadky.)

Nebyl to snadný život. A vypadalo to, že takové to bude po celých osm měsíců.

Zdeňkovi to taky lezlo na mozek. Skoromanželka už nemohla nakrást slušivé oblečení pro celou rodinu, nemohla jim přilepšit dobrým jídlem či pitím, které si jinak nemohli dovolit. Nemohla ani odvést děti ven, když se Zdeněk potřeboval vyspat. Bylo to na draka.

A tak se začal pravidelně ožírat a občas v opilosti Sonje dal pár facek. Vyšlo najevo, že už své první ženě dal párkrát přes hubu a právě tím se jim vztah pokazil. Sonja chtěla být jiná než jeho bývalá, tak dlouho neříkala nic. I zlomený řezák, který jí museli narychlo spravovat, objasnila zubaři jakýmsi silně nepravděpodobným pádem na ústa.

Když se ale jednou ohnal i po jejich nejmladší, sotva čtyřměsíční Dianě, Soňa už to nevydržela. Popadla do náručí všechny čtyři děti a – alarm nealarm – běžela s nimi na policejní stanici. Cestu dobře znala, vždyť ji tam odvedli už mockrát.

Mezitím policajti, přivolaní alarmem, dojeli do jejich bytu, našli tam Zdeňka zpitého pod obraz a na podlaze kaluž krve. Sonja sice později tvrdila, že to se jen Zdeňkovi spustila červená z nosu, ale tohle její tvrzení soud prostě nebral v potaz.

A tak se rozjela mašinérie přelíčení a návštěv od sociálky, na jejímž konci si Sonja směla děti nechat (jeden čas uvažovali o tom, že jí je seberou) a Zdeněk dostal půl roku natvrdo za vážné ublížení na zdraví. Povolili mu si to odsedět v domácím vězení, s náramkem na kotníku…

A samozřejmě ho přestěhovali do jiného bytu, vzdáleného od Sonji a dětí dobře dvacet minut jízdy autobusem. Dostal povolení chodit do práce (a Polák, který ho do té doby zaměstnával jen tu a tam, mu teď musel dát smlouvu na plný úvazek), ale jinak směl z domu jen jednou týdně na půldruhé hodiny, aby si mohl nakoupit živobytí. Po pár měsících mu povolili vídat své děti každou sobotu, vždycky na dvě hodiny, pod dohledem sociální pracovnice. Sonja, kterou měl zakázáno jakkoli kontaktovat, vždycky děti přivedla do Centra pro rodiče a děti a pak čekala za zdí, až „kontakt“ s tatínkem skončí.

Byla to smutná existence. Pro Zdeňka i pro Sonju. Stačil týden nebo dva a oba si uvědomili, jak moc pro ně ten druhý znamená. Sonja to měla ještě těžší: neměla tu nikoho, kdo by jí pomohl s dětmi. Zdeněk se, když zrovna nebyl ožralý, choval jako vzorný a milující táta. A tak Sonja několikrát denně volala na sociálku a stěžovala si, že ji o Zdeňka připravili. Sociální pracovnice byly neoblomné. Dokud jim Sonja neoznámila, že čeká další dítě.

„Moment,“ vyjekla socpracka. „Řekněte to ještě jednou. Chcete říct, že jste? Znovu? Těhotná? Odpusťte, že se ptám. Ale kdo je otec?“

„No Zdeněk přece,“ řekla Sonja. „Nemůžeme zas bydlet společně?“

Jak se Zdeňkovi povedlo přivést Sonju opět do jiného stavu, to byla velká záhada. Vždyť bydleli dobře dvacet minut cesty autobusem od sebe, měli povolené jen kratičké vycházky a navíc byl zrovna únor a zima jak v morně. Ale i Zdeněk trval na tom, že dítě je jeho. Sakra, to musí být láska!

Sociální úřad, soudce i policisté byli tak ohromení, že Zdeňka do dvou týdnů přestěhovali, i s náramkem na kotníku a černou krabičkou na zdi, zpátky k Soně a dětem. Všichni byli šťastní nejméně dalších čtrnáct dní. A pak se Zdeněk zase ožral tak, že nevěděl, co dělá.

Alarm se rozječel jak ďas, když Sonja vyrazila z domu jen v teplákách a kroksech, se čtyřmi dětmi v náručí a pátým v břiše, a běžela se zkrvavenou hubou na policejní stanici. Cestu znala moc dobře.

Do bytu přijela policie, našla tam ožralého Zdeňka a na podlaze krev, a rozběhla se mašinérie, na jejímž konci Zdeňkovi prodloužili trest a přestěhovali ho do dalšího bytu, teď už nejmíň hodinu cesty od Sonjina.

A jak to bylo dál? O tom se momentálně jedná. Tlumočím pro Sonju po telefonu každý druhý den. Volá totiž neustále na sociálku a zoufale žebroní, aby jí jejího Zdeňka konečně vrátili, vždyť bez něj nemůže žít.