Mrzlo, až praštělo. Vítr, zesílený rovnými řadami ulic, zvedal odpadky z chodníků, pohrával si s útržky novin, koulel odhozenými kelímky od koly, škubal větvemi pár holých neduživých stromků, které tady, v Jižním Bronxu, ještě zůstaly, dral se chodcům pod kabát a opíral se do nich takovou silou, až jim bránil v chůzi. Teda – ne že by tu nějací chodci byli. Ulice byly vylidněné -- tohle bylo sousedství, kde za tmy chodil pěšky jen málokdo, a ve dne jen ti, co to tu dobře znali. Vystoupily jsme ze služebního auta – Katie, LaVerne a já – a vydaly se těch pár kroků k beztvarému kopečku zakrytému čímsi, co možná kdysi bylo dekou. Z dálky se zdálo, že by to mohlo být téměř cokoli, od zapomenutých pytlů s odpadky po pár kabátů, které kdosi vyhodil z okna. Ale LaVerne měla pravdu: byl to bezdomovec. Jeho hromádka i v tom mrazu děsně smrděla – jinak než černé pytle na odpadky, a když do ní LaVerne odhodlaně šťouchla špičkou kozačky, hromádka zamručela a pomalu se zvedala.
"Dobrý večer," zašvitořily jsme. "Jsme z komunitních služeb. Staráme se o lidi bez domova. Máme za úkol se přesvědčit, že jste v bezpečí a nic vám neschází. Můžeme pro vás něco udělat?"
Hromádka se mezitím proměnila v člověka. Přesněji řečeno v cosi, co kdysi, možná že ještě před pár měsíci, člověkem možná bylo. Nebyl to "černoch ve středním věku" ani "bezzubá běloška". Tenhle tvor neměl pohlaví, neměl věk, neměl dokonce ani rasu. No dobře, existovaly jistě metody, kterými by se tohle všechno dalo zjistit – umýt ho a podívat se, jakou barvu má kůže pod nánosem tmavošedého městského prachu, přesvědčit se, jestli má prsa a tak dál, zavést ho ke specialistovi, který dokáže určit věk. Ale u tohohle tvora – a tomuhle tvorovi – na ničem z toho nezáleželo. Byla to Typická Newyorská Cracková Hlava (tedy crackhead), jakých byste koncem osmdesátých let v některých sousedstvích našli tisíce. Nebo spíš desítky tisíc.
Tvor ochraptělým hlasem spustil proud sotva srozumitelných nadávek prostřídaných prosbami. V řídké tmě na okraji velkoměsta mu oči rudě zářily jako vyděšené kryse. Byl to dost hrůzný pohled. Tak jako na mnoha místech v ghettu byl chodník posypaný drobnými střípky skla, které už dlouho nikdo nezametl. Stříbrně jiskřily v příšeří a dodávaly téhle scénce pocit neskutečna, filmového triku.
Bezdomovec byl – vlhký. Nejen proto, že se v téhle dece už jistě mockrát pomočil. Ležel, jak se ukázalo, na mříži, pod kterou byla roura odvádějící páru z prádelny. Když někdo z obyvatel činžáku dal prádlo do sušičky a nakrmil ji pár čtvrťáky, ohřála bezdomovce horká pára. Když se prádlo dosušilo, zase vychladl. Na dece, do které byl zavinutý, chrastil tenký led.
Všechny tři jsme se mu představily, zatímco on se v sedě začal klátit dopředu a dozadu. Trochu to vypadalo, jako by se modlil, ale my jsme věděly, že ne. Takhle se klátívají někteří pacienti s těžkou duševní poruchou a pro lidi s absťákem po cracku je to prý typické. Měly jsme z něj strach, ale tohle byla naše práce...
LaVerne rozbalila jeden ze spacáků, které jsme měly u sebe. Nebyly sice péřové, ale stálo na nich, že se v nich dá pohodlně spát i při teplotách nižších než -20 stupňů Celsia a každý z nich stál přes sto dolarů. Měly jsme za úkol projíždět sem a tam určenou částí města a věnovat je každému, koho jsme viděly spát na ulici. Problém byl v tom, že nestačilo hodit po bezdomovci spacákem – přesněji řečeno ho položit někam do jeho dosahu, vykoktat "To je spací pytel -- pro vás, abyste nezmrzl...", naskočit do vozu a ujet. Jednou nebo dvakrát jsme to zkusily – jenže naši "klienti" byli tak mimo, že netušili, co to je. Obvykle nám jen nadávali a jeden, obzvlášť pomatený, před spacákem utekl.
A tak nám nezbylo, než spacák vždycky rozložit a slovně či fyzicky přesvědčit bezdomovce, aby si do něj vlezl. Nemohly jsme samozřejmě tušit, jestli – a jak -- jsou ozbrojení. Byli vesměs ve stavu, kdy bouchačku, pokud kdy nějakou měli, dávno prodali, ale většina z nich mívala nože. Kupodivu se nám nic nestalo, jen LaVerne – ta nejodvážnější a zároveň nejmateřštější z nás tří – dostala pěstí mezi oči. Tvrdila ale, že to nebolelo, z těchhle bezbožných lidí už vyprchala síla.
Kousek od řeky, na opuštěné parcele, jsme narazily na skupinku, která sice taky tábořila venku, ale ještě pořád to byli lidi. Rozdělali oheň v sudu od čehosi a krmili ho vším, co bylo po ruce. Tihle lidé si spacáky s díky vzali a zeptali se, jestli – když jsme takoví andělé – nemáme třeba polívku nebo horký čaj. Ne že by nebyli vděční, ale...
LaVerne jim vysvětlila, že na servírování jídla či nápojů nemáme licenci. Směly bychom jim nanejvýš koupit v samošce čokoládovou tyčinku nebo něco dobře zabaleného do plastiku, a i to je šedá zóna. Nejsme soukromé osoby, jsme zástupkyně komunitních služeb a...
"A o nějakým útulku byste nevěděly? Nějakým, kde by nás přijali?" řekl jeden. A pustil se do líčení své bezúspěšné anabáze po newyorských útulcích, tak dlouhé, že nám začaly omrzat prsty.
"Nevíme," řekla LaVerne. "To není naše parketa."
Celý tenhle den byl trochu trapný. A naštěstí ne typický. Firma, pro kterou jsem pracovala, byla soukromá, ale zabývala se sociálními službami, a tím pádem žila ze státních peněz, naši klienti nám neplatili. Každý rok měla naše firma za úkol věnovat tolik a tolik člověko-dnů (tuším, že dvacet) péči o lidi bez přístřeší. Proplatili nám výdaje -- za spacáky a za benzin, vyzbrojili nás mapkou čtvrti, ve které máme lidem bez přístřeší pomáhat, a dlouhým seznamem všeho, co nesmíme, posadili nás do služebního auta – a vypustili nás do ulic. Dávalo smysl, že se to dělo v zimě, za těch největších mrazů, ale jinak už dávalo smysl máloco. Směli jsme bezďáky balit do spacáků – za cenu osobního nebezpečí --, ale nesměli jsme je nakrmit. Nesměli jsme je vozit do útulků, ani když o to prosili, přestože se v té době městem pohybovaly jiné skupinky sociálních a charitativních pracovníků a ti měli za úkol jedno jediné: odvézt co nejvíc bezdomovců do útulků a nechat je tam, dokud mráz nepoleví. Taky jsme jim nesměli kázat o Bohu a vykládat jim, jak má rád všechny lidi, dokonce i takové hříšníky, jako jsou oni – tohle obzvlášť iritovalo LaVerne, která z nás byla nejzbožnější.
Zažila jsem pak ještě pár takových "dobročinných" dní, ale ten první na mě zapůsobil nejvíc. Pak už jsem věděla, co čekat, a předem jsem se obrnila. První den byl jako... jako film, nemohla jsem ho nijak ovlivnit, a přitom se z plátna mohla kdykoli vynořit pistole a trefit mě rovnou do srdce.
Balila jsem do spacáků bezdomovce, kteří kdysi byli lidmi, a věděla, že TÍMHLE jim nepomůžu. Jasně, je možné, že několik z nich díky spacáku přežije mrazy a – a co? Pořád to budou polo-lidi bez domova, bez zázemí, bez naděje, s mozkem vygumovaným drogou. V jednu chvíli jsem – mladá, naivní lidumilka – hlasitě zauvažovala nad tím, jestli by jim nakonec nebylo líp, kdybychom nechaly osud, ať udělá svou práci, ale LaVerne mě okřikla. '"I tohle jsou Boží stvoření!" osopila se na mě. "I ty Bůh miluje! Nechte maličkých přijíti."
Bezdomovci, kterých bylo koncem osmdesátých let v ulicích New Yorku podle oficiálních statistik několik set tisíc, se rekrutovali z pacientů vyhozených v době Reaganovy vlády z ústavů pro duševně choré, ač tam leckdy skutečně patřili, vietnamských veteránů, kteří se nebyli schopní vzpamatovat ze svých zážitků a zařadit do normálního života (ti byli i mezi pacienty vyhozenými z ústavů), lidí tak zničených drogami, že už téměř nebyli lidmi, a – možná – pár jinak normálních zoufalců, kteří neměli na nájem a usoudili, že i pod mostem se dá spát. Těch posledních bylo vážně málo. Většina newyorských bezdomovců byla totálně, totálně mimo. LaVerne možná záleželo na tom, aby ještě nějaký čas přežili. Jim samotným zaručeně ne.
Zrovna mi napsala kamarádka z Čech, že teď, když byly ty děsné mrazy, prostě to nevydržela. Uvařila 15 litrů polévky, zeptala se policajtů v Modřanech, kteří takové věci monitorují, kde najde lidi, co nemají kam jít, a zahrála si na charitu. Prý to bylo moc zajímavé – a zahřálo ji to u srdce. Pokud vím, našli si bezdomovci v Modřanech – vesměs feťáci, samozřejmě, ale i dospívající děti prchající od rodičů, které si zatím nestačily navyknout na pervitin nebo heroin – poměrně teplá hnízdečka u rour rozvádějících horkou vodu nebo aspoň v tunelech a betonových zákoutích, kde neprší a nesněží. Čeští bezďáci, na rozdíl od těch newyorských z konce osmdesátých let, obvykle nebývají mimo, aspoň ne docela.. Možná jsou na drogách, možná mají absťák. Když se s nimi dáte do řeči, možná tu a tam mluví trochu z cesty, ale většinou jsou to pořád lidi, ne tmavošedé, rudooké příšery z příšeří.
Nevím, čemu za to mám děkovat. Že v Česku nemáme vietnamské veterány? Že tu lidé, kteří to potřebují, můžou přebývat v ústavech pro duševně choré? Že je v Česku, zaplaťpámbů za to, míň bláznů než v Americe?
Fakt je, že zatímco bezdomovci v ulicích New Yorku si své bezdomovectví rozhodně nevybrali – spadli do něj díky duševní nemoci nebo drogové závislosti --, v Čechách a na Moravě je běžné potkat lidi, kteří nemají kde bydlet, ale hlava jim funguje líp než průměrnému bydlícímu člověku. Prostě usoudili, že tenhle život jim vyhovuje víc, a nehodlají se zařadit do normálního pracovního procesu. V demokratické společnosti by na své rozhodnutí měli mít právo.
To neznamená, že se jim v těch největších mrazech nešikne horká polévka.
Má to cenu – krmit bezdomovce, když jim nemůžeme nabídnout útulek – a jen pitomec by si je pozval domů? Má cenu jim dokazovat, že na světě dosud žijí dobří lidé, když dobří lidé vzápětí odejdou a oni pořád nemají kde bydlet?
Já myslím, že to cenu má. Lidi bez přístřeší, jak se jim oficiálně říká, zahřeje horká polévka a vědomí, že na ně společnost nezapomněla. Těm, co pořád mají šanci se vrátit do rodiny nebo ke kamarádům, to možná připomene, že svět není tak zlý. A i kdyby veškeré odhodlání vychladlo rychleji než horká polévka, stejně nás bude hřát vědomí, že pro nás někdo něco udělal – nebo jsme pro někoho něco udělali.
