Humaira a úskalí Ramadánu
Humaira je těhotná – hábit tak dokonale zakrývá její tvary, že se to pozná teprve teď, a to jí do porodu zbývá necelých pět neděl. Vůbec bych se na to neodvážila zeptat (co kdyby jen měla panděro? – hubená není), ale Humaira si ráda povídá o holčičce, která se jí má narodit – po dvou klukách, které má doma, to bude příjemná změna. Sedáváme spolu v místnosti, kde si naši klienti hrají s dětmi (mají na to právo třikrát týdně na dvě hodiny, pak sociálka děti zase odešle do pěstounských rodin, kde momentálně žijí), a protože jsme tu jen jako "dozor", sledující, jestli rodiče svým dětem neubližují (to je naprosto rutinní procedura), dost zoufale se nudíme. Humaira mi polohlasem vykládá o dítěti ve svém břiše, o tom, že se zrovna pohnulo, a taky o trampotách, které jí přináší. Pro Humairu je posledních pár týdnů těhotenství vždycky nejtěžších – u obou předchozích dětí to tak bylo. Nemůže v noci spát, ale ani se převalit z boku na bok, kotníky jí otečou tak, že sotva chodí, točí se jí hlava, bývá jí špatně od žaludku. Nic abnormálního, ale příjemné to není.
O to víc mě překvapilo, že se Humaira rozhodla i letos držet Ramadán a po celé dny se postit. Ještě před deseti dny si s sebou nosila velkou láhev vody a dobroty, které pro ni připravila tchýně a které si po malých soustíčkách vkládala do pusy pod rouškou, kdykoli dostala hlad.
Pak přišel půstní měsíc a všechno ustalo. U Humairy jsem neviděla ani ty její pohotovostní jednohubky, ani láhev s vodou. Hladově sledovala, jak rodinka našich svěřenců krmí děti a popíjí čaj. A protože musela hladem a žízní dost trpět, neustále vykládala všem, koho to zajímalo (nebo kdo neměl kam utéct), že půst o Ramadánu pročišťuje tělo a že je to velká příležitost, jak si udělat pořádek nejen ve věcech spirituálních, ale i fyzických.
Jedna kolegyně – Angličanka – z toho byla v šoku a nejradši by pro Humairu zavolala záchranku. Jiná – Jamajčanka, vyznavačka rastafarianismu – souhlasila s tím, že půstem se tělo pročistí, ale jedině v případě, že se člověk pravidelně modlí. Humaira se pravidelně modlila – vždycky kolem půl druhé na čtvrt hodiny zmizela a my ostatní jsme pracovaly za ni. Ale když Jamajčanka zjistila, že Humaira od rozednění do soumraku dokonce ani nepije, zhrozila se i ona.
"Neublíží to dítěti?" přála si vědět.
"Ne, ne, ne. Bůh by mi dal vědět, kdyby mu to mělo ublížit," ujistila ji Humaira.
I já jsem se podivila. Pokud vím, malé děti, vetší starci ani lidé tak či onak nemocní se o Ramadánu postit nemusí a Alláh proti tomu nic nenamítá.
"Já nejsem nemocná," usmála se Humaira těma svýma krásnýma hlubokýma očima.
"Jasně že ne. Těhotenství není choroba. Ale máš v břiše malý dítě – a to se přece postit nemusí," pokoušela jsem se o svépomocnou islámskou theologii.
"Nemusela bych se postit, máš pravdu," řekla Humaira. "Ale já chci. Chci Alláhovi ukázat, že jsem správná muslimka. Že dodržuju jeho zákony. A kdyby to snad ublížilo dítěti, zaručeně by mi dal vědět."
Co jsme si měly počít my ostatní – ženy hluboce přesvědčené, že Humaira dělá pěknou pitomost a že jí Alláh nejspíš nedá vědět, jestli svým půstem ublíží dítěti? Zavolat na ni lapiduchy, aby jí dali kapačku? Nechali jsme to být.
Netrvalo dlouho a zjistila jsem, že se Humaira tímhle tvrdohlavým půstem nepředvádí ani tak před Alláhem, jako před tchýní. Tchýně přijela z Manchesteru do Londýna jen proto, aby Humaiře pomohla v tom těžkém období krátce před a krátce po porodu. Byla ze staré školy a na Humaiře se jí nevíc líbila právě její zbožná oddanost. A tak se Humaira modlila ještě poctivěji, zakrývala se ještě pečlivěji, s ještě větším zápalem než obvykle chodila do mešity. Byla smůla, že Ramadán vyšel na léto, kdy jsou dny dlouhé a půst těžší. A ještě větší smůla, že vyšel právě na posledních pár týdnů jejího těhotenství. Protože tchýně byla u toho, Humaira se postila ještě nadšeněji než v jiných letech.
"Ne aby sis myslela, že mě k tomu snad tchýně nutí," říkala mi. "Kdepak! Pořád mi říká, že musím jíst a pít, i když se ostatní postí. Ale mně... mně půst fakt vyhovuje. Cítím se čistší."
V Humaiřině životě věci zafungovaly přesně opačně, než bylo plánováno. Tchýně, která přijela, aby jí pomohla v těžké chvíli, svou pouhou přítomností způsobuje, že to má Humaira ještě o chlup těžší. K ničemu ji nenutí, to ani náhodou. Jen u nich doma bydlí a snachu znervózňuje.
Jak to dopadlo? Překvapivě. Humaira zašla s manželem do islámského centra v Croydonu a zeptala se imáma, co soudí o půstu v její situaci.
"Zbláznila jste se?" spustil na ni a samým rozčilením prskal. "Máte v břiše dítě! Máte za něj zodpovědnost. Tak se koukejte podle toho chovat. Všichni vědí, že jste dobrá muslimka, i když se o Ramadánu nepostíte."
Včera si Humaira opět přinesla do práce velikou láhev s vodou a jednohubky od tchýně. Bylo vidět, že se jí ulevilo.
A protože je to milá holka, nezapomněla mně – bezvěrci, který se ke své nevíře dokonce přiznal – povědět, že jsem měla pravdu a že mě měla poslechnout už před týdnem.
Iva Pekárková
Jak se K. stal mocným čarodějem
Bylo kouzelné slunečné ráno. K. se rozhodl, že zas jednou pojede do práce na kole. A protože tohle bylo poprvé, co po zimě vytáhl bicykl, dal si na cestu do severního Londýna dvě a půl hodiny. Nechtěl dorazit pozdě.
Iva Pekárková
Véééliká láska a na noze páska. Pravdivý příběh.
Co je v tomhle příběhu páska? Téhle pásce na kotníku se anglicky říká „tag“, česky náramek a je to zařízení, které vám přimontují na nohu, když něco provedete, aby mohli
Iva Pekárková
O mezinárodní nezbytnosti profesionálních žen
Byl to malér. Jeremy, řidič soupravy londýnské nadzemní dráhy, najel s vlakem na odstavnou kolej, kde měl zůstat až do rána, a nevšiml si, že ve vagónu pořád sedí – nebo teda napůl leží – zapomenutý pasažér.
Iva Pekárková
Partyzánská Zahrádka ve Východním Penge
Zrovna zasvítilo sluníčko, a tak jsem si čekání na autobus krátila focením rozkvetlých sněženek, šafránů a narcisů, které jako zázrakem vyrašily na kousku země hned u zastávky. V tom okamžiku se ke mně přitočil chlapík
Iva Pekárková
Obejměte fobika (O strachu)
Byli dva. A zřejmě přišli nezávisle na sobě, i když teď seděli vedle sebe – vzadu, v té části kavárny, kam se mohli uchýlit lidé, které „beseda s autorem“ (mnou) nijak zvlášť nezajímala, a popíjet si tam skvělé kafe, aniž bych je
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma
Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Flandry jsou opět naše, hlásají separatisté. S africkou modelkou na plakátech
Krajně pravicová strana Vlámský zájem dlouhodobě usiluje o odtržení severní části Belgie. V kampani...
Prodavač si ve stánku zapojil svůj terminál, řeznictví okradl o sedm milionů
Mezi milionáře se svojí zlodějskou pílí vypracoval muž z Tachova, který podle policie...
Novorozená štěňata kdosi hodil do kontejneru, ujala se jich adoptivní matka
Šest asi dvoudenních štěňat někdo vyhodil do kontejneru na okraji Zbraslavic na Kutnohorsku. Z...
Palestinští vězni leží spoutaní nazí a v plenách, prozradily zdroje z nemocnice
Palestinští vězni jsou při pobytech v nemocnici v Izraeli drženi připoutaní na lůžku s páskou přes...
- Počet článků 313
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 7510x