Pamatujete se na Humairu? Tu dívku zahalenou v černém, které zpod hábitu vykukují jen oči a která před časem řídila auto, ve kterém jsem ke své malé radosti seděla i já? Je to Pákistánka narozená v Anglii, sociální pracovnice a, aspoň podle mého názoru, milá a vůbec ne hloupá holka.
Humaira je těhotná – hábit tak dokonale zakrývá její tvary, že se to pozná teprve teď, a to jí do porodu zbývá necelých pět neděl. Vůbec bych se na to neodvážila zeptat (co kdyby jen měla panděro? – hubená není), ale Humaira si ráda povídá o holčičce, která se jí má narodit – po dvou klukách, které má doma, to bude příjemná změna. Sedáváme spolu v místnosti, kde si naši klienti hrají s dětmi (mají na to právo třikrát týdně na dvě hodiny, pak sociálka děti zase odešle do pěstounských rodin, kde momentálně žijí), a protože jsme tu jen jako "dozor", sledující, jestli rodiče svým dětem neubližují (to je naprosto rutinní procedura), dost zoufale se nudíme. Humaira mi polohlasem vykládá o dítěti ve svém břiše, o tom, že se zrovna pohnulo, a taky o trampotách, které jí přináší. Pro Humairu je posledních pár týdnů těhotenství vždycky nejtěžších – u obou předchozích dětí to tak bylo. Nemůže v noci spát, ale ani se převalit z boku na bok, kotníky jí otečou tak, že sotva chodí, točí se jí hlava, bývá jí špatně od žaludku. Nic abnormálního, ale příjemné to není.
O to víc mě překvapilo, že se Humaira rozhodla i letos držet Ramadán a po celé dny se postit. Ještě před deseti dny si s sebou nosila velkou láhev vody a dobroty, které pro ni připravila tchýně a které si po malých soustíčkách vkládala do pusy pod rouškou, kdykoli dostala hlad.
Pak přišel půstní měsíc a všechno ustalo. U Humairy jsem neviděla ani ty její pohotovostní jednohubky, ani láhev s vodou. Hladově sledovala, jak rodinka našich svěřenců krmí děti a popíjí čaj. A protože musela hladem a žízní dost trpět, neustále vykládala všem, koho to zajímalo (nebo kdo neměl kam utéct), že půst o Ramadánu pročišťuje tělo a že je to velká příležitost, jak si udělat pořádek nejen ve věcech spirituálních, ale i fyzických.
Jedna kolegyně – Angličanka – z toho byla v šoku a nejradši by pro Humairu zavolala záchranku. Jiná – Jamajčanka, vyznavačka rastafarianismu – souhlasila s tím, že půstem se tělo pročistí, ale jedině v případě, že se člověk pravidelně modlí. Humaira se pravidelně modlila – vždycky kolem půl druhé na čtvrt hodiny zmizela a my ostatní jsme pracovaly za ni. Ale když Jamajčanka zjistila, že Humaira od rozednění do soumraku dokonce ani nepije, zhrozila se i ona.
"Neublíží to dítěti?" přála si vědět.
"Ne, ne, ne. Bůh by mi dal vědět, kdyby mu to mělo ublížit," ujistila ji Humaira.
I já jsem se podivila. Pokud vím, malé děti, vetší starci ani lidé tak či onak nemocní se o Ramadánu postit nemusí a Alláh proti tomu nic nenamítá.
"Já nejsem nemocná," usmála se Humaira těma svýma krásnýma hlubokýma očima.
"Jasně že ne. Těhotenství není choroba. Ale máš v břiše malý dítě – a to se přece postit nemusí," pokoušela jsem se o svépomocnou islámskou theologii.
"Nemusela bych se postit, máš pravdu," řekla Humaira. "Ale já chci. Chci Alláhovi ukázat, že jsem správná muslimka. Že dodržuju jeho zákony. A kdyby to snad ublížilo dítěti, zaručeně by mi dal vědět."
Co jsme si měly počít my ostatní – ženy hluboce přesvědčené, že Humaira dělá pěknou pitomost a že jí Alláh nejspíš nedá vědět, jestli svým půstem ublíží dítěti? Zavolat na ni lapiduchy, aby jí dali kapačku? Nechali jsme to být.
Netrvalo dlouho a zjistila jsem, že se Humaira tímhle tvrdohlavým půstem nepředvádí ani tak před Alláhem, jako před tchýní. Tchýně přijela z Manchesteru do Londýna jen proto, aby Humaiře pomohla v tom těžkém období krátce před a krátce po porodu. Byla ze staré školy a na Humaiře se jí nevíc líbila právě její zbožná oddanost. A tak se Humaira modlila ještě poctivěji, zakrývala se ještě pečlivěji, s ještě větším zápalem než obvykle chodila do mešity. Byla smůla, že Ramadán vyšel na léto, kdy jsou dny dlouhé a půst těžší. A ještě větší smůla, že vyšel právě na posledních pár týdnů jejího těhotenství. Protože tchýně byla u toho, Humaira se postila ještě nadšeněji než v jiných letech.
"Ne aby sis myslela, že mě k tomu snad tchýně nutí," říkala mi. "Kdepak! Pořád mi říká, že musím jíst a pít, i když se ostatní postí. Ale mně... mně půst fakt vyhovuje. Cítím se čistší."
V Humaiřině životě věci zafungovaly přesně opačně, než bylo plánováno. Tchýně, která přijela, aby jí pomohla v těžké chvíli, svou pouhou přítomností způsobuje, že to má Humaira ještě o chlup těžší. K ničemu ji nenutí, to ani náhodou. Jen u nich doma bydlí a snachu znervózňuje.
Jak to dopadlo? Překvapivě. Humaira zašla s manželem do islámského centra v Croydonu a zeptala se imáma, co soudí o půstu v její situaci.
"Zbláznila jste se?" spustil na ni a samým rozčilením prskal. "Máte v břiše dítě! Máte za něj zodpovědnost. Tak se koukejte podle toho chovat. Všichni vědí, že jste dobrá muslimka, i když se o Ramadánu nepostíte."
Včera si Humaira opět přinesla do práce velikou láhev s vodou a jednohubky od tchýně. Bylo vidět, že se jí ulevilo.
A protože je to milá holka, nezapomněla mně – bezvěrci, který se ke své nevíře dokonce přiznal – povědět, že jsem měla pravdu a že mě měla poslechnout už před týdnem.
