Ano, madam! Ovšemže můžete mít penis! (a bohů ubývá)

Říkají si lesní lidé – a žijí na olejové plantáži. Tedy: na plantáži olejových palem, ve kterou se už před časem proměnil Pulau Carey (Careyho ostrov) v malajsijském státě Selangor.

Kmen Mah Meri patří k nějakým patnácti až pětadvaceti kmenům označovaným jako Orang Asli, původní obyvatelé Malajsie. V poloostrovní Malajsii je to jediný kmen proslulý svým řezbářským uměním: jejich votivní masky a sošky uvidíte v muzeích i na tržnicích. Jsou nádherné – vyřezané z polotvrdého dřeva, které se strukturou i barvou podobá mahagonu. Některé sošky jsou rudočerné, jiné v barvě červeného vina, ještě jiné tak trochu do zrzava: jejich barva závisí na stáří kmene, ze kterého je vyřezali. Zobrazují masky a démony, o kterých vám prodavač na tržnici nejspíš prozradí, že jsou to "tribální" masky a "tribální" démoni, a hned dodá, že vám, když některou hned teď koupíte, poskytne slevu.

Řezbáři z kmene Mah Meri své práci rozumějí a jejich sošky si kupuje kdekdo. Démoni, které dodávají na trh, působí vskutku příšerně, postavy elegantně a přirozeně.

Tedy až na jednu drobnost: jsou bezpohlavní. I novodobá dětská panna má na patřičných místech víc sexuálních atributů než tyhle krásně vyřezané, údajně votivní sošky. Viděla jsem předtím v životě ledacos, ale bezpohlavní votivní sošku nikdy. Naopak: tady v jihovýchodní Asii mají snad všichni výtvarní umělci z řad animistů pověst velkých sprosťáků, protože nejen že svá díla sexuálními atributy vybavují – dělají je nerealisticky veliké.

Tady nic.

Přesvědčila jsem dva kamarády, Petra a Alexe, a vydali jsme se na Pulau Carey zjistit, jak to s těmi pindíky vlastně je.

Vesnička Sungai Bumbun – nejvýznamnější sídlo kmene Mah Meri, je ztracená v hájku olejových palem, na plantáži jménem Zlatá naděje. Mah Meri (zbývá jich na světě kolem dvou tisíc) přebývají na pozemku vlastněném nadnárodní společnosti Sime Darby. Jim samotným nepatří vůbec nic, a nebýt několika velmi vágních zákonů "na ochranu původních obyvatel" a pár dobročinných spolků "za povznesení a pokrok původních obyvatel", mohli by být z pozemku kdykoli vykázáni. Les jim zůstal jen ve jméně. Dokonce i když chtějí na říčním břehu porazit strom, z jehož dřeva vyřezávají – nyireh batu (latinsky Xylocarpus moluccensis), potřebují na to povolení. Pravda, nyireh batu je čím dál vzácnější a pokusy získat víc půdy na jeho vysazování (jedna z věcí, o které se snaží dobročinné spolky) zatím ztroskotávají.

Není divu, že nyireh batu ubývá: nejen že není dostatek půdy, na které by mohly růst. Vesničané, přestože je jich rok od roku méně, potřebují dřeva víc a víc. Dřevořezbářství totiž představuje jednu z mála možností, jak se uživit, pokud nechtějí pracovat jako dělníci na plantážích nebo v nedaleké fabrice.

Díky Alexově skvělé malajštině jsme se dali do řeči s chlapíkem jménem Gali. Je mu prý čtyřicet, sedí v krytém přístěnku, který mu slouží jako dílna, a vyrábí zrovna hrůznou masku na zakázku jakési – snad – Američanky. Ptáme se, podle čeho si ji vybrala.

"No přece z knížky."

"Z knížky? Z jaké knížky?" A Gali vytáhne ohmatanou knihu s názvem Mah Meri z Malajsie, jejich umění a kultura. Autorem knihy je jakýsi Roland Werner a vydalo ji v roce 1997 Nakladatelství Malajsijské university.

Čučíme na ni s otevřenou hubou – a Gali, kterého naše reakce nepřekvapila, vysvětluje, že nebýt téhle knihy, nemohl by být řezbářem. Jeho tatínek nebyl řezbář, jeho dědeček taky ne a on sám nezná nikoho, kdo by dokázal poradit jemu nebo ostatním řezbářům, jak přesně tradiční sošky vypadaly. Tady jsou všechny vyfocené. Je to pohodlíčko.

Prolistovala jsem celou knihu a našla v ní jeden – jeden – útvar, který se při troše představivosti podobal penisu. Zato tam byla řada fotek sošek nastavených tak, že jim do rozkroku prostě nebylo vidět. Nejstarší dílo v knize vyfocené – strašidelná maska -- byla z padesátých let a úrovní rukodělné práce se ani náhodou neblížila těm dnešním: byla hranatá, narychlo vyřezaná, nenaleštěná, obyčejná. Možná že skutečně původní.

Nemůžu to nijak dokázat, ale myslím, že vím, co se stalo: malajsijská vláda, známá svou úzkoprsostí ve věcech sexu, umění kmene Mah Meri zcenzurovala. Sošky už dávno nejsou votivní a tribální jsou jen v tom smyslu, že je vyrábějí kmenoví řezbáři. Gali, když chce toho či onoho "boha" pojmenovat, musí si jeho jméno najít v knize. Bývaly doby, říká nám, kdy byla bohů spousta. Tu dobu ale pamatoval jen jeho dědeček. Teď je bohů čím dál míň a míň, ztrácejí jména, odcházejí pryč. Není vyloučené, že zůstal už jen jeden.

Poprosila jsem Alexe, ať se na to zeptá přímo. Měly jejich sošky v minulosti... ehm... penisy? Nebo... ehm... to druhé? Gali se culí, stydí se, říká, že o tom nic neví. A co kdybychom si sošku objednali? Ne přímo z knížky, ale podobnou... takovou, co by měla... ehm... všechno na svém místě?

Gali se zaradoval, začal listovat svou řezbářskou biblí a volal, že vyrobí cokoli, stačí, když mu to namalujem. Spočítá si, kolik času ho to bude stát, a na ceně se dohodneme.

Prozradím to hned: nestanu se majitelkou jediné sošky vyrobené řezbářem kmene Mah Meri, která má zároveň pořádný utahovák. Nebyla by tak drahá, vzhledem k tomu, že by trvalo dobře měsíc ji vyrobit: deset, možná patnáct tisíc korun. Ale mám pocit, že s domorodým uměním tohohle kmene už s odpuštěním vyj---valo tolik různých lidí, institucí i korporací, že doopravdy nepotřebují, abych se do toho vložila i já. Věnovali jsme Galimu trochu peněz "za ztracený čas" a vydali se zpátky do Kuala Lumpur.

Petr se rozjel bláznivou rychlostí po silničce mezi pravidelnými řadami olejových palem, na kterých doslova rostlo a zrálo bohatství nadnárodní společnosti jménem Sime Darby a mně bylo trochu smutno.

Možná se jediný bůh, co zatím z ostrova neodešel, jmenuje Profit.