„Ty jseš vážně Džihád? Chudáku…“

Týden stará zpráva. Do fitka, které v malém městě u Mnichova vlastní moje kamarádka Katka s manželem, vstoupil nesmělý chlapík tak kolem třiceti a řekl, že by se chtěl stát členem.

Nemluvil německy nijak zvlášť skvěle – byl to poměrně čerstvý příchozí z Afghánistánu -, a tak se s ním Katka a dva hoši, kteří tam slouží jako recepční, trenéři i údržbáři, domlouvali rukama nohama. Vysvětlili mu, jak to v tomhle fitku chodí a kolik musí platit měsíčně, a -- jak to fitcentra dělávají --, sepsali s ním smlouvu.

Jeden z chlapíků smlouvu přelétl očima, jestli je všechno správně vyplněné, a vzápětí zalapal po dechu: „Počkej! Ty seš vážně – Džihád? To jako fakt?“

Afghánec sklopil hlavu a zamumlal: „Jo…“

Vzápětí se všichni čtyři – včetně Džiháda – rozeřvali smíchy.

„No sakra,“ děsil se jeden z trenérů, jakmile záchvat smíchu přešel. „To na tebe jako mám volat ‚Džiháde, neflákej se! Zvedej kolena, Džiháde, lenochu líná! Džiháde, makej, makej, dyť seš jak spící panna, Džiháde!‘? To je trochu blbý, ne?“

Dohodli se, že ho budou oslovovat „Davide.“

Vsadím se, že ještě před deseti, patnácti lety by Džihád mohl trénovat v kterémkoli fitcentru v Německu či celé Evropě – a nikdo by jeho jménu nevěnoval pozornost. Naneštěstí pro něj se arabský výraz pro „svatou válku“ (či, podle některých výkladů, „usilovné snažení“) stal pro ne-muslimy až příliš známým a užívaným – nesprávně – jako synonymum pro terorismus.

Afghánci často mívají jména, jejichž výklad může být poněkud… bojovný. Třeba Mirwais, jméno velmi oblíbené mezi Paštuny, se obvykle překládá jako „vznešený vládce“, ale dva Mirwaisové, kteří se mnou svého času řídili taxíky v Caravan Cars, mi prozradili, že to může být i „mučedník“. Navíc mučedník, který se obětoval pro svou víru, takže… ehm… v rámci dnešní nomenklatury třeba mudžahedín, džihádista a tak dál. Delawar (taky jsme tam jednoho měli, i když si říkal Daniel), to v afghánském jazyce dari znamená „válečník, bojovník, rytíř, hrdina“ – není ani třeba dodávat, že má hrdinsky bojovat především za svou víru. Takových jmen najdete desítky, ne-li stovky. Jsou buď úplně nevinná, anebo děsivá – záleží na tom, jak je překládáte. Džihád má smůlu, protože v Evropě chce jen málokdo vědět, že jeho jméno může být docela nevinné. Kdybychom chtěli, můžeme ho překládat jako „snaživec“, a nebude to špatně.

Jestli si snad někdo myslí, že si v neblaze pojmenovaném Džihádovi jeho afghánští rodiče snad chtěli vychovat teroristu, který se jednou někde odpálí a vezme s sebou fůru bezvěrců, hluboce se mýlí. Jestli je mu kolem třiceti, spadalo jeho narození do doby, kdy se Afghánci všemi silami vzpírali sovětské okupaci. V té době Amerika sice už přestávala cvičit mudžahedíny a učit je bojovat proti Rusům, ale celý svobodný svět afghánským mudžahedínům stále ještě fandil a doufal, že válku vyhrají a Rusy zaženou, tak jako dosud zahnali všechny potenciální kolonizátory. Boj za vlast pro Afghánce splývá s bojem za své náboženství – a to, co Rusové vnímali jako boj o území, vnímali Afghánci jako boj za víru. Není divu, že se v té době narodila řada Mirwaisů, Delawarů, Hasamů („mečů“) či Džihádů.

Po třiceti nebo pětatřiceti letech tato jména bohužel působí poněkud nevhodně.

Nešťastný Džihád mi připomněl příběh nešťastné Traktoriny. Bohužel jsem ji sama neznala, mám to jen z doslechu: kamarádka o pár let mladší než já ji měla v sedmdesátých letech na pionýrském táboře za vedoucí. Traktorině bylo kolem dvaceti – její rodiče, spíš naivně nadšení pro „pokrok v zemědělství“, pro rozkulačování kulaků, znárodňování půdy, rozorávání mezí, rozmašírovávání koní do buřtů a tak dál, než řiťolezečtí – ji tak pojmenovali začátkem padesátých let.

Stačilo dvacet let a Traktorina aby, jak se říká, chodila kanálama. Všichni se jí posmívali. Oficiálně si změnit jméno, to se neodvážila, nebyla socialistickým zřízením Československa nijak zvlášť nadšená, ale taky nebyla disidentka, nechtěla riskovat černou skvrnu ve svém kádrovém posudku. Představovala se jako Tereza, ale pionýři  její pravé jméno vyčenichali (děti vyčenichají vždycky všechno) a říkali jí mezi sebou Kombajn a Těžká Technika – byla prý poněkud objemnější.

(Jestlipak Traktorina ještě žije – bylo by jí jen něco přes šedesát. A jestlipak se nakonec, když už se nebylo proč bát komoušů, nechala přejmenovat?)

Traktorina podle všeho neměla příliš budovatelského ducha (na pionýrských táborech vypomáhala, protože měla ráda děti). Džihád, zdá se, zas nemá sklony k posvátné válce. Je milý, má otevřenou povahu, snaží se být ve všem nápomocný a nikomu nestrká pod nos svou víru. Nejeví klasické příznaky moderních muslimských radikálů připravených se vyhodit do povětří – vesměs uzavřených, nemluvných, málo sebejistých, ale často agresivních, kteří obvykle chlastají či požívají drogy, souloží, kde se dá, a zároveň se všude honosí svým náboženstvím. Ostatně ani věk už na teroristu nemá – málokterému teroristovi dneška je přes třicet.

I tak mám velkou radost, že ho zaměstnanci ve fitku přijali mezi sebe, snad dokonce si ho za těch pár dní stačili oblíbit. Nemám strach, že by podlehl jakési verzi „nomen omen“ a pustil se do svaté války proti obyvatelům německého městečka. Jen si myslím, že by tak vřelé přátelské přijetí možná pomohlo pozměnit názory a životní cíle skutečných potenciálních teroristů, těch, kteří se vesměs nejmenují Džihád, ale kteří – z hlouposti, nejistoty, pocitů odcizení a bezvýchodnosti -- touží vést velmi specifickou a velmi osobní „svatou válku“ proti světu a náhodným lidem, kteří se jim připletou do cesty.