Středeční útok na Russell Square – reportáž ze soudní síně

Jakmile se v českých médiích provalilo, že za středečním útokem na londýnském Russell Square, při kterém přišla o život

Američanka Darlene Horton a pět dalších lidí bylo zraněno, stojí devatenáctiletý „Nor somálského původu“, okamžitě se začalo mluvit o dalším teroristickém útoku ze strany radikalizovaného muslima a navíc imigranta, pravděpodobně člena celosvětové islamistické sítě, která má za úkol nás Zápaďany dostat na kolena a po všech stránkách zničit. Takovéhle hlášky se objevovaly na českých webových stánkách už v době, kdy já jsem v anglicky psaném zpravodajství marně hledala jedinou zmínku o tom, jaký má Zakaria Bulhan vztah i islámu.

Jistě, anglicky psaná média, s výjimkou těch „radikalizovaných“, dost pečlivě dbají na to, aby pokud možno nedávala do oběhu neověřené zprávy a spekulace. O devatenáctiletém vrahovi (tedy, pardon, podezřelém) se zatím oficiálně vědělo jen to, že je ve vězení a čeká na soud. O jeho motivech, jeho psychickém stavu, jeho členství v teroristických skupinách, jeho kumpánech či jeho našeptávačích bylo možné pouze spekulovat.

Abych si v tom udělala o něco jasněji, šla jsem dnes ráno k Westminsterskému magistrátnímu soudu, kde se konalo první přelíčení.

Dorazila jsem skoro hodinu předtím, než se dveře budovy otevřely – byla jsem totiž přesvědčená, že se na přelíčení přijdou podívat obrovské davy lidí a že se dovnitř, kvůli omezené kapacitě soudní síně, dostanou jen ti, co byli na místě mezi prvními. Ale pár minut po osmé ráno tam nebyl vůbec nikdo, teprve pět minut před devátou se začaly trousit osoby značně připomínající právníky. Kameramani od CNN, kteří číhali za rohem už od osmi, aby nepropásli vězeňský autobus a mohli si podezřelého nafilmovat skrz (pravděpodobně) začouzené sklo, mi vysvětlili, že tenhle případ není až tak velká událost: vždyť přišel o život jen jeden člověk. „A navíc to byla Američanka,“ zavtipkovala jsem nevkusně, a oni se chabě pousmáli. Měli dost mizernou náladu: sobotní dopoledne je v řiti kvůli bezvýznamné zprávičce.

V čekárně před soudní síní se nás sešlo čtrnáct – sedm akreditovaných novinářů, sedm neakreditovaných (mezi které jsem započetla i sebe). Všichni, až na mě, byli bílí Angličané. Byli to vesměs otrávení profíci, žertovali mezi sebou i se soudním zřízencem, Angličanem nejspíš pákistánského původu, a jedním tamilským, jedním nigerijským členem ochranky. Návštěvníci, zaměstnanci soudu i právníci – všichni jsme se na sebe mile usmívali a chovali se, jako by všechno na světě – kromě toho, že si kazíme sobotu -- bylo v nejlepším pořádku. Jako by tohle neměl být soud s vra… chci říct s podezřelým z vraždy.

Soudní síň vypadala docela jinak, než jakákoli jiná, jakou jsem kdy viděla. Celý prostor hlavní místnosti zabíraly stoly pro právníky a zaměstnance soudu. Docela vzadu byla řada sedadel pro akreditované novináře a dál za nimi, za stěnou ze skleněných panelů, mezi kterými byly mezery tak na šířku dlaně, seděli ostatní návštěvníci. Míst tam bylo asi pětadvacet.

Obžalovaný u tohohle soudu do hlavní místnosti nevstupoval: policisté ho zadními dveřmi přivedli do malého prostoru vlevo, taky odděleného skleněnými panely. Soudce s obžalovaným by se takhle sotva slyšeli, a tak všichni mluvili přes mikrofon.

Bulhan vypadal v šedé teplákové soupravě docela sádelnatý, oplácaný tím druhem sádla, jaké nejčastěji vidíte na pacientech psychiatrických ústavů, kteří se cpou erární stravou a medikamenty a celý den čučí na telku. I pohyby a vystupování měl jako psychiatrický pacient anebo člověk se značnými „potížemi s učením“ (čti: retardovaný). Pořád si třel tvář – zprvu jsme si mysleli, jestli si třeba neotírá slzy, ale ne, byl to jen takový tik, snad z nervozity – a vytahoval si kalhoty, beze studu, jako by v místnosti byl sám. A jako psychiatrický pacient či retardovaný i mluvil.

Totiž nemluvil. Sice od svého zatčení, jak se zmínil soudce, opakovaně odmítal právníka a tvrdil, že se bude zastupovat sám, teď se ale nezdálo, že by toho byl schopen. Na otázky odpovídal mručením anebo vůbec neodpovídal. Soudce se ho opakovaně musel ptát, jestli rozumí, co mu říká. Obžalovaný buď přikyvoval, anebo jen nervózně cukal hlavou. Pokud není Zakaria Bulhan ten nejlepší herec na světě, je jasné, že má hodně, hodně nízké IQ. Možná ani není schopen samostatného života.

Podle mých hodinek trvalo celé přelíčení sedm a půl minuty. Soudce přečetl obvinění – jedna vražda a pět pokusů o vraždu --, korunní prokurátorka mu připomněla, že jedna z pěti pobodaných obětí ještě stále v nemocnici bojuje o život, takže by se obvinění mohlo pozměnit, osoba tím pověřená oznámila soudu, že obžalovaný byl v březnu tohoto roku u psychiatra kvůli úzkostem a depresím, ale v léčbě nepokračoval, odborný posudek ohledně jeho duševního zdraví zatím nemají.

Z nepřítomnosti obhájce se soudce, sám ctihodný Quentin Purdy, chlapík, kterému je jistě hodně přes šedesát a viděl spoustu věcí, zdál být poněkud nesvůj. Trochu popuzeně odmítl možnost obžalovaného propustit, aby mohl být souzený na svobodě (o což nikdo nežádal), a stanovil datum  a místo, kdy bude proces pokračovat: v úterý 9. srpna ráno, u Korunního soudu – to je historický Old Bailey. Jestli to jen trochu vyjde, půjdu se tam podívat a pak vás, milí čtenáři, budu informovat, jak to vypadá.

Prozatím se zdá, že středeční útok na nevinné kolemjdoucí nebyl výsledkem jakéhokoli plánování. Bulhan je obviněn „pouze“ z vraždy a pěti pokusů o vraždu, ne z teroristického činu. Prozatím to vypadá, že má tak nízké IQ a je tak mimo, že možná ani sám neví, jestli je muslim, anebo ne. Zatím nevíme, jestli skutečně toužil vraždit, anebo prostě nevěděl, co dělá – takříkajíc mu ruplo v palici.

Nic, co jsem dnes u Westminsterského magistrátního soudu viděla, ani v nejmenším nenasvědčuje tomu, že je Bulhanův hrůzný čin součástí jakéhokoli spiknutí nebo zákeřných mocenských plánů. Doufám, že se v úterý v Old Bailey dozvím víc.