Nedávno jsem se dozvěděla, že se na světě prodalo téměř 500 milionů výtisků knížek o čarodějnickém učni Harrym Potterovi. Vážně – pro pochopení toho čísla jsem si to napsala na kousek papíru – je to 500. 000 000 knížek. To mě naprosto uchvátilo, protože když si vezmete, že na celé naší planetě bydlí asi 6 miliard lidí, tak pokud správně počítám, průměrem vzato má nějakou „Rowlingovou“ doma každý dvanáctý člověk na světě. Představila jsem si okamžitě domorodé děti, jak si po večerech navzájem předčítají třeba ve svahilštině, což ve mně vzbudilo i další úsměvné představy, ale pak jsem si řekla, proč by nemohly, když knížka už byla přeložena do 67 jazyků?
Otázka, kterou jsem si od té doby ale kladla s daleko největší palčivostí, bylo – proč? Proč to ti lidé kupují? Co všechny čtenáře láká na kouzelnickém světě? A tak jsem to okusila na vlastní kůži. Četla jsem. Nejdříve jsem se značnou váhavostí přečetla první díl. Abych byla přesnější, nekoupila jsem si ho, ale šla jsem do místní knihovny. Tam jsem se v oddělení krásné literatury dozvěděla, že Harry Potter patří do dětského oddělení. S lehce potupným pocitem jsem tedy navštívila sekci, kde mi stojany na knihy sahaly asi tak po pás. Vyčuhovala jsem nad regály a říkala jsem si, že už je mi úplně jasné, proč si ti dospěláci ty potterovské knížky raději koupí v knihkupectví nebo na internetu – můžou hrát, že to kupují pro někoho jiného, a nemusí se ztrapňovat v oddělení pro děti. Knížku jsem nemohla najít a tak jsem se šla zeptat ke knihovnickému pultu, kde na mě paní promluvila přesně tím přeslazeným hláskem, na kterém okamžitě poznáte, že byl těžce poznamenaný dlouholetou prací s dětmi.
„Tyhle knížečky jsou pořád vypůjčené, ale máte štěstí, slečinko, jeden první dílek mi tady před chvílí někdo vrátil.“ Zaradovala jsem se, ale ne na dlouho, protože za mnou se ozvala nějaká malá vzdorovitá holčička, která po Potterovi očividně taky toužila. Pomyslela jsem si, že ten Harry Potter je po princi Harrym asi nejžádanější chlápek na světě a holčičce se omluvila, že jí ten díl prostě a jednoduše nedám, protože můj synovec si ho už moc dlouho chce přečíst. Nemám samozřejmě žádného synovce a několikrát jsem se i v duchu napomenula, že chudák malá holčička teď někde pláče, ale pak jsem si zase řekla, že za tu potupu v dětském oddělení si tu knížku prostě zasloužím.
Doma jsem si uvařila horký čaj, zeslabila telefon a začala číst. Jak říkám, zprvu jsem byla velice váhavý čtenář, a i když jsem román přečetla takříkajíc jedním dechem, udělala jsem rozhodnutí, že to jako příklad stačilo. Jenže pak jsem se několikrát přistihla, že přemýšlím nad tím, jak to asi bude dál. Neměla jsem nervy na další návštěvu dětského oddělení, a tak jsem si neobyčejně legální cestou pořídila přes internet zbytek textů v pdf. A dál už si to jistě dokážete představit. Byla jsem chycená. A taky pěkně naštvaná, že někdo takovou dobrou školu nevymyslel už dávno v našem dost fádním a obyčejném světě. Když román skončil, postihly mě silné abstinenční příznaky. Cítila jsem se, jako by mi někdo vzal dobrého kamaráda. A tak jsem si jako léčbu naordinovala Tolkiena. A zase mám kamarádů hned několik. Bilba, Gandalfa, no však je znáte…
Říkám si, že není za co se stydět, protože nikomu nenamluvíte, že těch 500 miliónu knih čtou všechny děti. Schválně, jestlipak jste je taky četli?
A protože vím, že to zůstane jen mezi námi, povím Vám své tajemství. Nikomu to neříkejte, ale včera večer jsem si udělala na oficiální britské stránce test, do jaké koleje by mě zařadil kouzelný klobouk v Bradavicích, a pak jakou hůlku bych dostala u Olivandera. Byla by to ebenová s pérem fénixe. Dobrý, co? A to bylo všechno, čestný skautský. No dobře, když se tak ptáte, koupila jsem si tam ještě jednu virtuální sovu. No ale jak říkám, bude to naše tajemství..
Krásnou adventní neděli, a na viděnou v Prasinkách. Když se potkáme, můžeme si spolu dát jeden máslový ležák ;) Pavla Kostelecká
