Před nějakým časem jsem narazila na kavárnu, která vypadala zvenčí moc příjemně a přímo zvala k posezení nad dobrou kávou, nebo čajem. Nikdy dříve jsem si její přítomnosti ve městě nevšimla, a zdálo se, že byla otevřena teprve před nedávnem. Nebyla to ale obyčejná kavárna, TAHLE byla do slova a do písmene zcela JINÁ.
Odvážila jsem se vstoupit dovnitř, a na první pohled mě zaujalo nezvyklé ticho. Bylo to ticho, které najdete třeba v kostele, nebo v knihovně, rozhodně ale ne takové, které očekáváte v kavárně. Kavárna nebyla liduprázdná, jak by se při takovém tichu dalo předpokládat. Za stoly seděli hosté, upíjeli ze svých šálků lahodné teplé nápoje a nevypadali vůbec, že by se nudili. Zkuste si to představit asi jako scénu v televizi, u které Vám někdo vypnul zvuk. Když už jsem si chtěla promnout uši, abych zjistila, kde nastal problém v mém tělesném přijímači, všimla jsem si cedulky, která hlásila – Kavárna pro neslyšící.
Asi bych se bývala byla otočila na podpatku a odešla, jenže mě zdržely dvě věci. Zaprvé jsem si připadala hloupě, že bych měla teď po té době odejít – rozumějte – už hodnou chvíli jsem koukala jak zjara na tu scénu bez zvuku, a zadruhé se ve skleněné vitríně skvěly zákusky hodné nejlepších cukráren, které vypadaly absolutně lahodně. Takže jsem utišila hlasy, které mě nabádaly k rychlému úprku, a rozhodla jsem se okusit tuhle novou situaci se vším všudy.
Servírka přinesla ke stolku tablet, na kterém byl nahraný jídelní a nápojový lístek. Tahle věcička se ukázala jako skvělý pomocník, protože na obrazovce byla okamžitě vidět nejen celá objednávka pohromadě, ale rovněž celková cena za občerstvení. Po ukončení objednávky bylo třeba pouze stisknout tlačítko „Objednat“, a tablet ukázal celou objednávku číšnici na monitor za pultem, takže mohla okamžitě začít připravovat objednané nápoje. Vzpomněla jsem si na množství navštívených restauračních zařízení, kde otrávení číšníci přicházejí s větou: „Tak už máte konečně vybráno?“, a náhle mi připadal celý tenhle tichý systém tak perfektní!
Celá návštěva této kavárny proběhla na jedničku. Mít možnost trošku si zapřemýšlet v tichém meditativně naladěném prostředí, kde na Vás nikdo nespěchá s objednávkou, a kde můžete, ale vůbec nemusíte mluvit, to je ráj pro introverty a příjemné zpestření pro všechny, kteří by rádi občas vyměnili uspěchanou rušnou dobu za koutek plný klidu. A kromě toho jsem si uvědomila, že smysly a taky nepřeberné možnosti, které mám jako slyšící člověk, nemusí být vždy samozřejmostí. Najednou jsem já byla jediná jiná. Všichni ovládali znakovou řeč, všichni uměli odezírat ze rtů. Pochopila jsem, jak se musí asi cítit člověk, který má nějaký handicap.
A pak mi něco došlo. Všimli jste si někdy, jak málo si vážíme věcí, které považujeme za automatické a dané? Celé dny jsme vláčeni představami o tom, jak náš svět vypadá, a jak by vypadat měl. Jenže co se stane ve chvíli, kdy opustíme náš konvenční prostor a navštívíme alternativní vesmír lidí, kteří mají nějaké omezení a naučili se s ním žít? A kromě jiného – očekávala bych, že na mě budou neslyšící v jejich vlastní kavárně hledět přezíravě, jako na divnou osobu, která nějakým způsobem nezapadá do jejich tichého znakového světa. Že se budou dívat přinejmenším tak divně, jako se díváme my na ně. V jejich pohledu jsem ale nic takového nenašla. A už za to si zaslouží náš respekt.
Přeji Vám krásný večer a mnoho setkání, která Vám ukážou, jak je důležité vážit si věcí, které již máme, a rozšíří Vaše obzory směrem k toleranci a vzájemnému porozumění. Pavla Kostelecká
