Špás s východní medicínou, aneb cesta tam a zase zpátky

Pokud nejste zapřísáhlí přívrženci západní medicíny, pravděpodobně jste již také někdy koketovali s oblastí alternativního léčitelství.

 I já jsem si nedávno říkala, že by se na mém zdravotním stavu dalo leccos vylepšit, a tak jsem se po dlouhém zvažování odhodlala, a navštívila lékařku praktikující východní čínskou medicínu. ?

Obecně jsem hluboce přesvědčená, že neexistuje univerzálně „správný“ životní styl, a každý by si měl najít prostě a jednoduše svou vlastní cestu, po které se mu v životě dobře šlape, ať už mu duševní a fyzickou rovnováhu dodává sklenka vína při západu slunce, nebo pěstování žížal a střevlíků.

Jenže představíme li si životní cestu jako trasu na mapě, která vede (i když se spoustou zatáček a životních kotrmelců) z bodu A do bodu B, pak návštěva paní doktorky by byla v té mé zaznačena jako ulička, kam zajdete, abyste zjistili, že tudy ta správná cesta prostě nevede a vrátíte se zpět poučení a moudřejší. Paní doktorka mě totiž v několika minutách vybavila manuálem základních pravidel pro život, bez kterých se žádný smrtelník neobejde. Patřily sem také tyto body: neopalovat se, nekoupat se, nemít žádné milostné kontakty, nepít studené nápoje a nejíst syrovou zeleninu, nejíst sladké a mléčné výrobky, vyvarovat se chladu, větru a vlhka.  

I když plně uznávám, že rady, které jsem od paní doktorky dostala, by mi možná zajistily dlouhý a naprosto zdravý život, jaký by to byl skutečně život? Podle mě život smutný, bez špetky zábavy a vzrušení. Už při odchodu z ordinace jsem věděla, že manuál nedodržím, a místo abych se trápila nad tím, kolik peněz ten špás s východní medicínou zase stál, tak jsem se rozhodla si z této zkušenosti odnést jen to nejlepší.

Možná se nedožiji sta let, ale budu dbát na to, aby každý z těch dní, které mi ještě zbývají, stál za to. Pokaždé když skočím do bazénu a strávím odpoledne na hřejivém slunci, pokaždé když si dám syrový salát a ledově vychlazený koktejl, nebo když (nedej bože) vyrazím na procházku za chladného větrného a vlhkého počasí, vzpomenu si na paní doktorku a vyšlu jí malé poděkování. Bez jejího zákazu bych si totiž nikdy neuvědomila, jaké báječné věci na tom světě máme. A jak je můj život s nimi barevnější. Říká se, že zakázané ovoce chutná nejlépe. A pokud je jím slunce, voda a chladivý vítr, co Vám čechrá vlasy, pak má staré přísloví zase jednou velkou pravdu.

 A kdo ví? Možná nám ta radost, kterou u toho prožíváme, nějaký ten rok třeba ještě přidá.