Co je pod pokličkou

Dnes Vám budu vyprávět dva příběhy. Příběhy dvou lidí, ve kterých možná sami sebe poznáte, nebo Vás snad alespoň budou inspirovat tak, jako inspirovaly mě. Tak či tak Vám přeji příjemný zážitek :).

Martin je člověk, jehož život byste si jistě přáli mít. Narodil se ve větším městě rodičům, kteří byli dobře situovaní. Žádní milionáři, ale nikdy nepoznali tvrdý život od výplaty k výplatě. A tak v dobré atmosféře klidu a bezpeční Martin vyrůstal. Na základní škole měl dobrý prospěch, takže šel později na gymnázium a následně na vysokou školu ekonomickou. Ve dvaadvaceti letech potkal svoji přítelkyni, kterou si o pět let později vzal. V pětadvaceti dostal dobrou práci, a protože pracoval svědomitě, brzy byl povýšen na vedoucí pozici. Vydělával pěkné pětimístné cifry, o víkendu chodil se svým šéfem hrát tenis, a v sedmadvaceti letech se mu potom narodilo první dítě. Kdybyste nahlédli do jeho životopisu, byl by Martin člověkem, kterého byste určitě chtěli zaměstnat. Žádné dramatické výkyvy v jeho životě – naprosto solidní muž s perfektně nalinkovaným životem. Dobrý prospěch, dobré výsledky. Stabilní vztahy, krásná budoucnost.

Naproti tomu Petra nikdy v ničem nevynikala. Vlastně na jejím životě nebylo nikdy nic zvláštního a převratného. I ve škole byla Petra šedivý průměr, občas se dařilo lépe a občas hůř. Domů nosila vysvědčení někdy s dvojkami, někdy s trojkami, takže ji nikdo nepovažoval za extra chytrou dívku. Nicméně i tak se jí podařilo vystudovat střední školu. Během studia se zamilovala asi do pěti kluků, a s jedním z nich začala po maturitě i žít. Jenže jejich vztah nevydržel, a tak nastalo období totálního temna, kdy vůbec nevěděla co se životem. Po ročním váhání a otálení se rozhodla a nakonec se přeci jen přihlásila a dostala na vysokou školu pedagogickou. S odřenýma ušima ji dokončila, aby pak stejně na nějakou dobu skončila na pracovním úřadě. Petřin životopis moc nelákal. Po několika nevydařených pracovních poměrech zakotvila v instituci, kde pracuje s postiženými dětmi. Tam byste ji našli i dnes. Je jí dvacet osm let, má přítele, ale není vdaná a nemá děti.

Možná už jste v duchu učinili ortel nad Petrou i nad Martinem. Martina by si asi dámy rády pořídily domů a strávily by s ním zbytek života, protože představuje vzor perfektního muže. Pochází z dobré rodiny, je věrný a poctivý a velmi dobře vydělává. Petra je naproti tomu celoživotní looser, nic pořádného nedokázala, neudržela si vztah, ani práci, a co se týká společenského postavení, bude vždycky patřit do nižší střední třídy. Než ale učiníme definitivní rozhodnutí, kdo patří na piedestal a kdo mezi tuctové zboží, je tady jedno velké ALE. Ještě Vám totiž dlužím říci, co je pod pokličkou.

Martin je ve skutečnosti jeden z nejsmutnějších mužů co znám. Jako dítě nechtěl chodit na tenis, ale chtěl brnkat na kytaru a stát se rockovou hvězdou. Aby z něj mělo jeho okolí radost, snažil se dosáhnout co nejlepších výsledků ve škole, což mu popravdě nedalo zase tolik práce. Jeho učitelé radili rodičům, že takové chytré dítě by měli vést přísně a spořádaně. A tak jeho osobnost byla kousek po kousku krájená společenskými konvencemi a očekáváním jeho rodičů, učitelů, šéfa, i partnerky. Martin je skutečně rád, že má hodnou ženu a zdravé dítě. Jenže si představoval, že bude žít nespoutaný život dobrodruha, hodně cestovat, ochutnávat nejrůznější jídla, a taky že možná pozná více žen. Nikomu by to neřekl, ale uvnitř něj vzrůstá pocit, že jeho život vlastně už skončil – a to mu ještě nebylo ani třicet. Uvízl v pasti, ze které se velmi těžko utíká. Jeho žena si zvykla na komfortní život, velký dům a drahé auto. Jeho šéf si zvykl na dobrého pracanta, který tráví denně v práci deset až dvanáct hodin. Jeho jediné dobrodružné cesty se odehrávají v jeho hlavě, protože si koupil předplatné časopisu National Geographic a sleduje cestopisy. Jinak ale jezdí hlavně do práce a do supermarketu. Martin často slýchá, jak dobře se má v životě, a že by si to s ním jeho přátelé klidně vyměnili. Ani nevíte, jak rád by to Martin udělal.       

Petra nebyla nikdy v ničem dobrá, a buďte si jisti, že když nejste dost dobří, Vaše okolí Vám to dá najevo. Petra nikdy nebyla vybrána do žádné školní olympiády, nikdy neslyšela doma slova chvály, a co si budeme povídat, nadělala v životě množství kotrmelců. Po maturitě si myslela, že se brzy vdá a pořídí si dítě, jenže ten mizera, se kterým žila, se dal dohromady s její dobrou kamarádkou, a idylce o princi na bílém koni byl konec. Dlouho tápala, nevěda co se životem, a ani ze studia vysoké školy necítila kdovíjaké zvláštní uspokojení. Vyzkoušela několik zaměstnání, a všude to nějak skřípalo. Hrozný šéf, hloupí spolupracovníci, nízký plat. Nikdo si nemyslel, že Petra bude mít kdovíjaké skvělé životní výsledky, a tak už dávno od ní přestali něco převratného očekávat. Nakonec to ale dopadlo nad očekávání dobře. Petra se dostala k postiženým dětem, a práce s nimi ji naprosto uchvátila. Finančně se pohybuje jen kousíček nad hranicí minimální mzdy, ale kdybyste se jí zeptali, řekla by Vám, že by tuhle práci dělala i zadarmo. Nežije si jako královna, a ví moc dobře, že jsou věci, které si nikdy nebude moct dovolit. Ale je sama tvůrkyní svého života, a ví dobře, že za všechno co v životě získala, může být vděčná jen sama sobě.

Brzy budou Vánoce, a tak Martin převedl své ženě na účet tučnou sumu. Na nákup vánočních dárků nemá čas, a tak své ženě řekl, ať si vybere, co jen bude chtít. Advent stráví většinou na poradách a u počítače, protože před Vánoci je pravidelně nejvíc práce. A možná je to dobře, protože jinak by měl moc času myslet na to, jak krásné by to bylo strávit Vánoce na druhé polokouli.

Petra na nákup má čas, ale nemá mnoho peněz. Vánoční ozdoby sama vyrobí během pracovní doby společně s dětmi, a dárky koupí na bleším trhu, nebo v nějaké slevě. Nebude to ani nové auto, ani značkové oblečení, ale snad obdarované taky potěší. Každý večer se těší na to, až přijde domů a řekne svému partnerovi, jaký měla den. Uvaří si spolu čaj a budou si povídat. Mají na to totiž spoustu času.

Jestli jste v životě Martinem, nebo Petrou, nedokážu odhadnout. Ani bych si na to vlastně netroufla, protože když vidím jejich příběhy, je mi jasné, jak je těžké někoho soudit jen podle vnějšího vzhledu. V každém případě ale doufám, že se Vám článek líbil, a že Vás možná inspiroval. Jako vždy se budu těšit na Vaše e – maily a zprávy.

A na úplný závěr ještě krátká douška. Spisovatel Paulo Coelho napsal v jednom ze svých románů, že když říkáme „ano“ ostatním, měli bychom se přitom ujistit, že tím zároveň neříkáme „ne“ sami sobě. Prosím, ujišťujte se denně :).  

S přáním krásného dne. Pavla Kostelecká