Když jsem před několika lety navštívila bývalé koncentrační tábory v Osvětimi, Březince a Terezíně, všimla jsem si při jedné velmi působivé výstavě, že děti, které "žily" v těchto zařízeních, malovaly vždy neuvěřitelně pozitivní a optimistické obrázky. Používaly světlé barvy, kreslily sebe s celou rodinou u vánočního stromečku se spoustou dárků, anebo louku, zvířata a květiny. Průvodkyně nás upozornila, že z psychologického hlediska se tyto děti snažily vytěsnit ze svojí mysli jakékoliv myšlenky na prožívanou realitu, a snažily se vrátit do příjemných chvil, které zažily v minulosti. A tento proces jim pak mohl napomoci tu hrůzu přežít.
Uznávám, že dnešní článek jsem začala hodně z ostra. A není mým cílem kohokoliv z Vás přivádět na myšlenky spojené s utrpením (ačkoliv jsem tak trochu přesvědčená, že kdyby si tuhle "návštěvu" dopřál každý, neřešili bychom jako společnost mnohé z těch problémů, které stále ještě řešíme).
Úvodním příběhem jsem se jen snažila naznačit, že se někdy může stát, že se bez vlastního přičinění octneme v situacích, ve kterých bychom raději nebyli, a přesto je potřeba je nějak přežít. A někdy možná pomůže se od situace odpoutat, a (přesně jako ty děti) zapomenout alespoň na okamžik na to, co se děje, a malovat si v duchu vánoční stromeček se spoustou dárků a milující rodinou.
Zažila jsem opravdu příšerný den. Dny jako tenhle přichází neplánovaně, protože kdo by si taky plánoval špatný den, že? Vpadla jsem do spáru nevydařené komunikace a odnesla jsem si z něho ponaučení, že s někým se prostě domluvit nedá, a to i kdyby jste se třeba postavili na hlavu a zatančili kankán na špičce nosu.
Nevydařený den mě netrápil jen ten den, ale taky několik dní následujících. A když už jsem si začala připadat úplně paralyzovaná a chycená do sítě negativních myšlenek (což mi zase přineslo ponaučení, že když nějaká situace nemá řešení, tak se ho už nebudu snažit vymyslet, protože z toho pouze bolí hlava), tak jsem si vzpomněla na ty děti v koncentračním táboře.
Ty děti měly tisíckrát horší situaci a vypořádávaly se s ní tak moudře! Pomohly mi udělat něco s těmi příšernými myšlenkami, které ze mě za tři dny udělaly zapšklou a zamračenou staruchu .
Zakázala jsem si vpustit do hlavy jakoukoliv myšlenku na "TO TÉMA" a věřte nebo ne, něco se změnilo. Bylo nedělní ráno a já jsem musela brzy vstávat, abych stihla všechen naplánovaný program.
Starý scénář:
Musím brzy vstávat a to je úplně špatně. Je neděle a já jsem se chtěla v klidu vyspat.
Nový scénář:
V noci se měnil čas a tak jsem si stejně pospala o hodinku déle. Když splním svůj program dopoledne, alespoň bude volno odpoledne.
S: Venku nasněžilo, to bude zase zima...
N:To je venku ale krásně bílo. A alespoň si můžu vzít svoje nejteplejší boty, které tak málo užiju.
A tak dále. A tak dále. Město bylo bílé a klidné. Nikde nebyla ani noha, což vytvořilo nádhernou klidnou atmosféru. S každou sněhovou vločkou bylo jasnější, že "TEN PROBLÉM" je vlastně omezení, které jsem si vytvořila sama. Není jedno, co Vám udělají druzí. Ale co s tím potom ve svojí hlavě uděláme my, to už je jenom a jenom náš problém.
Asi to nebylo naposledy, co "Příšerný den" zavítal do mého života. A vůbec nevylučuji, že se mnou příště ten den nezamává zrovna tak, jako minule. Ale je tady taky malinkatá možnost, že prostě vyjdu ven, řeknu si, že je to nádherné, když každá sněhová vločka vypadá úplně jinak, a svým klidem svého nepřítele zničím :) :)
Přeji Vám krásný večer v těchto mrazivých dnech. Přeji Vám, aby se Vám dařilo Vaše nepřátele ohromit vlastním klidem. A přeji Vám, aby jste ten klid vyzařovali i k Vašim přátelům. Každý den, kdy se Vám podaří udržet si vlastní vnitřní rovnováhu, je dnem, který je třeba oslavit. Srdečně Pavla Kostelecká
