Mladičký bohoslovec potkává mladičkého gynekologa. V jednom pokoji. Před mnoha lety ve viktoriánské Anglii. Dva studenti, oba stejně zapáleni pro předmět svých zájmů. Přesto jejich známost přeroste v upřímné a hluboké přátelství. Dokud se na scéně neobjeví žena...
Tak začíná debutový román Whores‘ Asylum britské spisovatelky Katy Darbyové. Na Ostrovech vyšel letos v únoru a v září se prý chystá paperbackový dotisk pod názvem Unpierced Heart, jenž byl pro některé obchody shledán „přátelštějším“. Tuzemští nakladatelé se těch děvek v názvu zjevně také zalekli; český překlad nese název Útulek pro lehké ženy. Když už jsme u výhrad, obálku oproti původní verzi také zrovna nevylepšili. Nejsem si jistá, zda ten, kdo ji vybíral, četl z knihy víc než informaci na záložce, pokud vůbec něco.
Jinak není moc do čeho rýpat. Kniha je na dnešní poměry moc hezky udělaná – kvituji dekorativní růžičky a zdobné kudrlinky mezi odstavci. Dokonale se tam hodí. A co se snad zkazit ani nedalo – obsah...
Paní Pelhamová. Mladá, krásná. Zeptá se jednoho z nich, Champana, budoucího lékaře, zda by nechtěl pomáhat léčit nemocné prostitutky v ústavu, jenž právě založila. Fraser, budoucí duchovní, je pohoršen. To přece není pro přítele žádná budoucnost. Mohl být lékařem vyšších vrstev, udělat kariéru, a on přemýšlí nad tím, že by obětoval život pohlavním chorobám děvek.
Fraser mi zpočátku lezl na nervy. Ne že by se nějak snažil prosazovat svou víru, nebo všechno příliš komentoval skrze ni; je poměrně umírněný. Ale stejně jaksi celkem silně zaujatý. Až později pochopíte, že to má svůj smysl. Celkový obraz se vám totiž složí dohromady z vícerých úhlů – závěrem dokonce dostane slovo i sama paní Pelhamová.
V něčem je tato kniha velmi příjemně tradiční, téměř klasická – skutečný hold románům viktoriánské éry, melodramatům i gotickým románům. Odkazuje k nim už převažující forma pamětí a dopisů a samotný úvod, „poznámka nakladatele“, kde fiktivní reverend Forrest vysvětluje, jak ke všem písemnostem přišel a proč se je rozhodl zveřejnit. Je to měkký svět sebejistého vypravěčství, které nás vtahuje do příběhu.
Už v první části se Fraser seznámí s domnělou paní Pelhamovou a okamžitě ji pozná. A příležitost, při níž se s ní setkal poprvé, jí ani trochu nelichotí. Jenomže v tomto městě je to dáma s dobrou pověstí, zabývající se charitativním projektem. Jak teď svého ubohého přítele zachránit z osidel prolhané ďáblice? Například tím, že Fraser vyhledá posledního žijícího svědka někdejší tragédie a nabídne mu jakoukoli sumu za usvědčující důkaz – velkolepou, provokativní malbu jednoho malíře, jenž paní Pelhamovou také miloval, a dnes je mrtev.
Nevím, kde jsem k tomu přišla, ale z nějakého důvodu jsem čekala také nějaké lechtivé pasáže (snad anotace, jež už tradičně bývají zavádějící...?). Nejsou tam. Je tam spíš něco opravdu goticky temného. Kdo četl Schnitzlerovu Snovou novelu nebo viděl Eyes Wide Shut, tady si je určitě vybaví. A autorce se musí nechat, že to svedla s grácií; řekne spíš méně než více a zbytek nechává na naší představivosti.
Ještě je léto, přesto mi tohle jaksi evokuje zimní večer, nejlépe u krbu, nebo pro nás obyčejné lidi alespoň u radiátoru, zachumlaní pod dekou, šálek horkého čaje vedle na stolku, a čtete si o tomto ponurém, a přece vábivém světě. Nebo knížku hodit pod stromek mamince. Babičce ne, té by se z toho protáčely panenky. Padlé ženy vládnou mocí, jíž nakonec možná ani ten pan kazatel neodolá.
