Vteřinu poté už může být pozdě...

Pamatujete si z dětství výpadky proudu? Já ano. Nebylo to nijak děsivé, mělo to spíš takové kouzlo záhady, něčeho výjimečného. Člověk ze spodních zásuvek vyhrabal baterky a hlavně svíčky a mluvilo se ztišeným hlasem, jakoby přítmí a šepot k sobě neoddělitelně patřily. A za okny temnota, co se za hodinku či dvě zase rozpustí ve znovunalezeném světle.

Představte si však, že by ten stav trval. Pak si všimnete, že toho nefunguje víc. Ani telefon, ani auta. Ani záložní zdroje energie. Netušíte, co se stalo. Pomalu vám dochází, že lidé v nemocnicích, závislí na elektrických zařízeních, už to mají za sebou... Pokud jste doma se svými nejbližšími, panikařit možná hned nezačnete. Pokud vás to zastihne mimo domov, v obchodě, na dálnici nebo na letišti, asi vám hodně rychle začne běhat mráz po zádech.

Fatální důsledky si většina z nás sotva dokáže dost dobře představit. William R. Forstchen, soudě podle jeho románu Vteřinu poté, zjevně ano. Kromě toho ví, že tento scénář není ani zdaleka tak nereálný, jak bychom si mohli přát. Naopak. Je to realita – hned několik států světa na to techniku má a byla by to otázka vteřin. Jde o napadení elektromagnetickým pulsem. Zní to nevinně, že. Téměř neškodně. Přitom ten výbuch, který člověk volným okem vůbec nezaznamená, okamžitě zničí všechna elektrická a elektronická zařízení v dosahu snad sta tisíců kilometrů. Co vám zůstane? Po několika měsících, když ne týdnech, už opravdu jenom oči pro pláč.

Forstchen tuto situaci bravurně vykresluje v prostředí malého amerického města v Severní Karolíně. Tam bydlí John Matherson, bývalý plukovník, teď univerzitní profesor, ovdovělý, se svými dvěma dcerkami, dvěma věrnými psy a zpočátku mírně nepřátelskou tchýní. Je jedním z mála, který okamžitě rozezná, že se jedná o útok elektromagnetickým pulsem a že to v podstatě znamená válku. Nepřítel však nečíhá za rohem a skutečná hrozba vzejde zevnitř – rychle dochází jídlo, maso v nefunkčních lednicích se kazí, lidé rabují obchody, narkomani napadají nemocniční sklady, diabetici trpí nedostatkem inzulínu, zásoby pitné vody jsou v ohrožení. V okolí se formují loupežné bandy, dobře ozbrojené a odhodlané přežít za každou cenu. Z psychiatrických léčeben vybíhají nikým nestrážení šílenci. Objevují se novodobí mesiáši s hrstkami přívrženců, přesvědčeni, že je to všechno Boží trest. Když se obec jakž-takž v krizovém stavu nově zorganizuje, přijde další rána v podobě těžko kontrolovatelného šíření nakažlivých nemocí…

Má to samozřejmě své světlé stránky – v mnohých tento bezútěšný stav probudí to nejlepší, co v nich je. Podělí se o to málo, co jim zbylo, riskují vlastní život, aby ochránili ostatní. Přesto budou nepřetržitě nuceni přehodnocovat své postoje. Když někoho přichytí při rabování nebo krádeži něčeho, co by teď mělo patřit všem a být spravedlivě rozděleno, co s ním? Zavřít do vězení? Ale z čeho ho pak živit, když jídla je tak málo? Nebo zastřelit? Jasně, postavit ke zdi a zastřelit. To se lehce řekne. Co kdyby volba vykonavatele rozsudku padla na vás? Udělali byste to? A to je pořád jenom jedna otázka z mnoha. Zabili a snědli byste psa, kdyby to mělo zachránit život vám nebo vašemu dítěti? Zabili byste ho, i kdyby to byl váš pejsek?

Nad tím se víc zamýšlím až teď, pár minut poté, co jsem dočetla. U čtení nebylo možné se zastavit. Sled šílených událostí neodbytně vtahuje do děje. Člověk zírá, na co v životě ani nepomyslel. To, že jsme závislí na komunikačních prostředcích a různých technických zařízeních, víme už dávno. Ale do jaké míry? Stačí tak málo a z velmoci je roztříštěná, bezmocná země. Američané mají ještě národní hrdost a budou si to neustále připomínat; svou sílu a tradici. Jak by to však vypadalo u nás? Tak nějak jsem měla pocit, že by to bylo ještě divočejší… Myslím, že až elektřina vypadne příště, dost mi zatrne.

Ve světě se tato kniha okamžitě po vydání stala bestsellerem. Je potěšující vidět, že ani pohodlní Američané před něčím tak zneklidňujícím nezavírají oči. Forstchen, specialista na dějiny vojenských technologií, velmi dobře ví, o čem mluví. To, co napsal, je varování, je to naléhavý vzkaz. A to velmi důležitý. Myslíte si, že vám se to stát nemůže? Jste si jistí? Až dočtete, nebudete.