Nic jako talent prý neexistuje, četla jsem nedávno v jednom časopise věnovaném psychologii. Některé teorie jsou zjevně méně radikální a uznávají možnost jistého nadání, jinak se stále víc a víc odborníků shoduje na tom, že talent je mýtus a kdokoliv dokáže cokoliv, když se dostatečně snaží.
Ba co víc, talent je vlastně velmi pohodlná výmluva. Řeknete, že na něco „nemáte buňky“, a je to hotové. Nemůžete psát básně, protože jste spíš praktického založení. Nemůžete řešit lineární rovnice, protože jste holt spíš na ty humanitní obory. Co když opravdu nikdo není na něco konkrétního? Co když jste o krok blíž k velikosti géniů už jen tím, že si řeknete, že to dokážete?
Před několika desítkami let si László Polgár také řekl, že géniové se nerodí, géniové se vychovávají. Vyhlásil konkurz na ženu, která by byla ochotná s ním zplodit pokusné děti. Přihlásila se a vyhrála nějaká slečna Klara z Ukrajiny. Vzali se, porodila mu tři dcery. Od útlého věku je všechny učili šach. A všechny začaly brzy dosahovat náležitých úspěchů. Ta nejstarší prý záhy vyhrála Šachový šampionát v Budapešti v kategorii „dívky pod jedenáct let“ – jako čtyřletá.
Haruki Murakami prý vstává ve čtyři ráno, pět až šest hodin pracuje a pak si jde zaběhat (10 kilometrů) nebo zaplavat (1500 metrů) – nebo obojí. Pak čtení a hudba a jít brzy do postele. Pravda, neznamená to, že když budete denně vstávat se sluníčkem, bude z vás pak celé dopoledne tryskat nadčasová lyrika. Jde o ten základ. Překonat se. Pracovat. Podobně spartanskou rutinu si vybudoval John Grisham. Teď už ji opustil. Prý proto, že už prostě „nemusí“.
Zajímavý systém si našel také britský básník W. H. Auden. Od roku 1938 po dvacet let každé ráno spolknul nějaké amfetaminy, aby se udržel vzhůru a podpořil tvořivé myšlení, a večer zase barbituráty, aby usnul. Takto se dá pracovní den určitě načasovat na minutu přesně. Ještě sklenička vodky na noční stolek, pro případ předčasného probuzení.
Práce, ano. Na internetu jsem našla mnoho stránek a diskuzí, kde se psalo o podřadné nebo nulové úloze talentu. Mnoho lidí opakovalo, že talent je výmluva pro líné a pohodlné. Mnozí řekli, že tento pohled jim změnil život. Zbavili se tíhy přesvědčení, že u některých věcí nebo úkolů prostě nemají šanci. A pak tam byl někdo, kdo nemluvil o práci, o úsilí ani o disciplíně. Mluvil prostě o nadšení. O vášni pro něco, co je nám dosud neznámé, ale ne nutně navěky odepřené.
Takže do toho. Já, dítě jazyka, zapřísáhle, žensky alogická, jsem se naučila něco málo vyčarovat v HTML editoru. Ano, jde to. A přináší to radost.
<čau>
