Takže talent je. Ale vy ho nemáte. Smůla!

Když občas jedu noční tramvají, také mne zvolna opouštějí iluze, že by z každého z nás mohlo něco schopného vzejít. To ale nemění zásadní myšlenku. Talent není. Je jenom vášeň. Nechápu, proč se každý soustředil na tu první větu a úplně se vykašlal na druhou. Chápu, že doba se zrychluje, ale alespoň nadpisy bychom číst mohli.

Názor, že talent jednoznačně neexistuje, jsem neprezentovala jako vlastní myšlenku. Jde o platnou vědeckou teorii. Přestože se mnohým nelíbí. Dovolím si tvrdit, že je to v čemsi podobné někdejší lidské nevůli uvěřit, že Země není placka. A později, že nejsme středem vesmíru. Možná je skutečnost prozaičtější, než si přiznáváme.

Naše představa talentu je v něčem jaksi středověce pověrčivá. Víra v nepoznanou sílu, kterou nevládne každý. Kdysi jsme upalovali čarodějnice a ostrakizovali blázny – ty bytosti ďáblem posedlé. Pak přišla věda a poznatky a my jsme si všelicos vysvětlili a „umoudřili se“. Přesto zatím lpíme na v podstatě iracionálním konceptu talentu. Máte pravdu. Není to výmluva. Spíš to připomíná tmářství a slepotu.

Argument s hudebkou s tím vůbec nemá co dělat. Totálně pokřivené vidění, co se snoubí s tím naším krásným východoevropským komplexem – „To nejde“ a „To se nedá“. Já jsem mluvila o vášni. Že se jako svobodný člověk z hlubokého vnitřního zájmu pro něco rozhodnu. Ne že mě někdo v pěti letech vrazí před klavír a klepe mě hůlkou přes prsty, kdykoliv minu správný kláves. Směšné.

Něco nedefinovatelného shůry tam klidně figurovat může. Casanova ve svých memoárech mluví o krásných ženách, které přesto nezaujmou, a o těch jinak krásných, které mají to „quelque chose“. On taky neví, co to je, proto říká prostě „něco“. Asi jako když se technicky dokonale nadrtíte nějakou Chopinovu etudu a budete nudní. Anebo to třeba nezahrajete technicky dokonale, ale bude to mít to „něco“, co z toho pro jiné učiní zážitek. To beru. I když se domnívám, že někteří neurobiologové by i k tomu z vědeckého hlediska již měli co říct. (Vilayanur Ramachandran, kromě jiných.)

Absolutní sluch mi na skvělý hudební výkon nestačí, tak jako mi fotografická paměť nestačí na cituplný přednes básně. Je mi trapně, že to vůbec musím připomínat.

TOTO je důležité. Bez ohledu na téma – odkud bereme přesvědčení, že něco nejde a není možné? Proč to balíme dřív, než jsme alespoň zkusili…? Snažíme se dostát tomu stereotypu negativních morousů? Díky, nechci!

Už dávno, na jedné přednášce, nám ve škole jedna psycholožka říkala, jaká frustrace může vzniknout z propasti, která dělí naši skutečnou podobu od toho, o čem sníme, jací bychom chtěli být. Jako když se malé tlusté děvčátko ve svém denním snění vidí na jevišti jako baletka, říkala.

Nedávno jsem ve Vídni viděla představení ženy, diplomaticky řečeno dosti plnoštíhlé, která se ve svých třiceti dvou letech začala učit tančit na baletních špičkách. Začala chodit na hodiny baletu. V představení vystupovala s bývalou první sólistkou vídeňského národního baletu a dalším vídeňským profesionálním baleťákem, tehdy jinak hostujícím v Bratislavě. Pro mě absolutně dech beroucí představení. Ano, mělo to jiný rozměr, protože ona byla jiná. A co? Něco chtěla a šla za tím. Klobouk dolů.

Rovněž ty řeči, že na klavír je pozdě. Pokud jste nezačali ve čtyřech, virtuos z vás nebude. I kdyby nebyl, trhá vám to žíly? Splníte si svůj sen. Já jsem si ve dvaceti pěti letech koupila klavír za láhev vína, nechala jej vyspravit a naladit, z internetu vytiskla klaviaturu a do šesti měsíců hrála Kanon in D, barokní klasiku. Ve verzi sice zjednodušené, ale jen mírně – žádné začátečnické brnkání. Někdy mě šlachy bolely tak, že jsem sotva udržela lžíci, jenže o to nešlo – o tomto mluvím, když mluvím o vášni.

Děkuji člověku, který v diskuzi k mému prvnímu příspěvku zmínil, jak je nastavený náš systém vzdělávání. Dost možná právě v tom tkví značný kus problému.

Také doufám, že jsem nikomu nezbořila iluze. V zásadě nemám nic proti těm, kterým se věci jeví nemožné, ani proti cestujícím v nočních tramvajích. Jenom jsem ráda, že jsem na druhém břehu. Zatímco vy sníte, já usedám za klavír.