Recenze čtyř vět | Zlomte si srdce

Dneska je mi pět. Když jsem šel včera večer spát do Skříně, bylo mi čtyři, ale když jsem se vzbudil ve tmě v Posteli, bylo mi najednou pět, čáry máry fuk. Předtím mi byly tři, pak dva, pak jeden, pak nula. „Byl jsem taky minus?“

Mami říká, že ne, to nejde. Na začátku byla jenom ona. A pořád a pořád myslela na svoje vajíčko, až ztloustla. Ano? Mami kroutí hlavou a směje se. To je dobře. Protože někdy se nesměje vůbec. Možná proto, že ji zrovna moc bolí zoubky.

Mami a Jack žijí v Pokoji.
V Pokoji – je Postel a krajina Pod Postelí, kde sídlí skořápkový Drak.
Je Dveře a za Dveří je vesmír.
Jsou čtyři holé Zdi a nahoře malý vikýř. Za vikýřem je taky už jen vesmír.
Spousta jiných věcí je ještě v Telce. Ty jsou ale neskutečné. Jediný skutečný je Jack a ještě Mami. A všechno, co je v Pokoji.

Je Skříň, do které Jack každý večer před devátou zalézá. Pak přijde on. Jednou ho zahlédl, má trochu bílých vousů. Nosí jim jídlo a odnáší odpadky. Mami o něm moc nechce mluvit. Mami s ním pak leží na Posteli a Postel vrže, Jack to počítá, někdy i přes dvě stě zavrzání.

Nebyly to jenom čtyři věty, ale ty první mi stačily. Emma Donoghue: Pokoj. Teď mám za sebou první část. Velmi rychle domyslíte, že tam nejsou zavření dobrovolně, že ten svět je vlastně strašný a že Jack nemá nejmenší ponětí o tom, že venku něco je, něco – lidé jako oni, a pejsci a hromady celeálií ve skutečných obchodech, a mnoho dalších, obyčejných skříní a stolů. Netuší, že některé dveře se dají otevřít i zevnitř.

Jack mluví trochu jako Forest Gump, kroutí slova. Dětská řeč ještě trochu jinak. Směšné to je, ale do smíchu vám bude čím dál míň.

To, co dělá jeho máma, je v podstatě to samé jako ve filmu Život je krásný. Stejně jako tam Benigni, aby svého syna uchránil před skutečností, zastře hrůzy koncentračních táborů jednou velkou hrou, tady vylže Mami malému Jackovi Pokoj, kromě kterého není nic. Ona to protrpí za něj. A také neví, kdy to všechno skončí. Zda vůbec někdy.

Je mi z toho až jaksi špatně. Fritzlovské téma, zahlédla jsem v nějakém článku. Fajn. Ta žena musí být šílená, že něco takového napsala. (Jsem já méně, když to čtu?)

„Dobrou noc, Pokoji,“ řeknu hodně potichu. „Dobrou noc, Lampo a Balone.“
„Dobrou noc, Sporáku,“ řekne Mami, „a dobrou noc, Stole.“
Usmívám se. „Dobrou noc, Popsaný míči. Dobrou noc, Pevnosti. Dobrou noc, Koberče.“
„Dobrou noc, vzduchu,“ řekne Mami.
„Dobrou noc, všechny zvuky.“
„Dobrou noc, Jacku.“
„Dobrou noc, mami.“

Plakat nebudu. Jsem přece velká holka.
A proč taky.
Vždyť život je krásný.