Opičí guláš, africký polibek

Beyard seděl na židli, zíral před sebe a masíroval si zapěstí v místech, kde měl předtím želízka. „Nevím, jestli tě mám políbit, nebo praštit.“

Říkejte jí, jak chcete. Vanesso, Esso, Michael. Munroeová. Všechno jsou to její jména. Otázka, jestli jí radši praštit nebo políbit, se ve vaší hlavě ani nezrodí. Dřív, než mrknete, vás prostě praští ona.

Dočetla jsem Lovkyni informací od Taylor Stevensové. Až teď jsem si všimla, že jsem si u toho vlastně nedělala téměř žádné poznámky. Vlastně jsem si jenom opsala první větu, protože se mi líbila („Tady zemře.“ – důležitost otevíracích vět je moje oblíbené téma a Stevensová má jedničku s hvězdičkou). Dál jsem se nedostala, neodtrhla jsem se. Pak mě napadlo, proč si ty poznámky vůbec dělávám. Za posledních deset let se mi nasbíralo asi tisíc stránek úryvků a citátů a skvělých vět, ve čtyřech různých jazycích. Směšnost této skutečnosti dokonale vyniká právě při myšlence na Lovkyni informací. Ta žena zná jazyků dvacet dva. Informace taky sbírá. Mnohem šílenějším tempem. Jenomže ona je schopná je k něčemu použít. A taky to dělá.

Na začátku příběhu poprvé dostává novou, pro ni trochu nezvyklou zakázku. Nejde o informace, nýbrž o to, najít pohřešovanou dívku, dceru amerického ropného magnáta. Ztratila se před čtyřmi léty během výletu po Africe. Provázeli ji dva mladíci. Jeden z nich se nikdy nenašel a ten druhý je zavřený někde v Německu, v psychiatrické léčebně, sotva schopen normální komunikace. Poslední stopy ukazují na Namíbii. Dosud všechny pokusy dostat se v pátrání dál selhaly na celé čáře. Nikdo netuší, zda je ještě vůbec naživu.

Essa Afriku zná. Snad lépe, než by chtěla. Narodila se tam a vyrůstala jako dcera amerických misionářů. Rodiče se zajímali víc o své stádečko domorodých věřících než o ni, a tak se brzy odtrhla a, dalo by se říct, zdivočela. To, do čeho se zapletla, si nechám pro sebe – podle mě jde o jednu z nejlepších částí vyprávění, nechtěla bych o to potěšení nikoho připravit. Konec konců s tímto prozrazením Stevensová taky celkem dlouho otálí. To se snad může stát jenom v Africe. (Budete doufat, že ano.) Licence na zabíjení se dá sjednat tím, že budete tvrdit, že u toho rozmlouváte s bohy, a místní rozhlas vás v tom podpoří. Můžete jít navštívit ministra, ale asi si několik dní upocení a špinaví posedíte v čekárně, než vás přijme. Když vám policista zabaví doklady, už je nikdy neuvidíte. Ztraceni v džungli si pochutnáte na opičím guláši nebo opékaných krysách. Pokud ovládáte deset dialektů, okamžitě budete domácím nahánět strach – určitě ve vás sídlí juju, čarodějná síla, co jiného by to mohlo být.

„Život v Africe je loudavý, prohlásila jednou matka, vleče se jako starý ventilátor, který malátně víří zatuchlý horký vzduch.“ Tak to chvílemi vypadá, zřejmě však jenom na povrchu. Pod ním to tepe. Malé mafie, státní převraty, svévole ozbrojených sil.

Vytočila další číslo.
„Logane, tady je Michael.“
Na druhé straně se ozval šramot, třesk skla a pak Loganův hlas. „Kristova noho, Michael! Kate říkala, že jsi mrtvá. Ani nevím, kolik panáků whisky jsem vypil na tvou památku. Co se sakra stalo?“

Co se stalo? Zdánlivě nevinná snaha dopátrat se ztracené dívky se jako lusknutím prstů změnila v boj o holý život. A také se do toho míchá podivná vášeň a neodbytná touha po pomstě.

„Ta jizva je skutečná stejně jako ty ostatní, ale neudělala jsem si je sama.“ Obrátila pravé zapěstí s neporušenou pokožkou a položila ho vedle levého. „Když už něco dělám, tak to dělám pořádně.“

Přiznám se, že jsem to asi ještě nestrávila. Překvapilo mě to. Pořád si myslím, že mě exotické kraje nijak zvlášť nezajímají. Pak mi Stevensová vykresluje před očima africké pobřeží a rušný malý život na ostrovech, staré hotely v zapadlých městečkách, všudypřítomné dusno, horko a vlhko, džungli a prach, a mě to, lidově řečeno, dost bere. Překvapilo mě také to, že jsem do konce nedokázala vytušit, jak to skončí. Několikrát jsem byla přesvědčená, že to vím. Myslela jsem si to do poslední stránky, a zas to byl omyl. A neméně mě překvapila hrdinka. Munroeová. S čím vším se dá žít. A bojovat. Jistě, všichni máme své „démony“. Ale ne takovéhle...