Ještě jedno zamyšlení nad Forstchenovým uměním

Jsou knížky, které vám nedají spát. Pak jsou jiné, které se vám do vědomí vetřou takovým méně nápadným způsobem. Když jsem jako malá o prázdninách u babičky na vesnici objevila příběhy Káji Maříka, tak mě pohltily, že mi překvapivě zachutnal úplně obyčejný chleba s máslem.

Když jedl Kája, taky jsem si utíkala pro krajíc. Cpala jsem se tím jednoduchým pokrmem ještě několik týdnů a v září ve škole nepřítomně, jako malý Maříkovic kluk, si u svačiny pochvalovala, že „tohle mi padá rovnou do ledvin,“ čemu samozřejmě většina z mých vrstevníků moc nerozuměla.

Teď na mě podobně zaúčinkoval už zmiňovaný Forstchenův román Vteřinu poté. Uběhl týden, co jsem dočetla, a ještě pořád jsem jednou nohou v jeho světě. Když se stmívá, šeří, vstanu z postele, že si rozsvítím světlo, pak mě okamžitě napadne – ty blbá, vždyť elektřina nefunguje. A pak stejně rychle – ty blbá, vždyť my nemáme krizový stav. A jdu a rozsvítím si.

V obchodě si pak říkám – nekupuj tolik masa, stejně ho budeš muset strčit do mrazáku. Kup si konzervu. Doma postavím na čaj, voda vesele bublá v konvi a mně je jaksi lehce, že to tak snadno jde.

Kája vyrostl a už chápe, že do ledvin jídlo nepadá, a Forstchen, přes všechnu tu lidskost v jeho krásné knize, nevypadá zrovna na zarytého optimistu. Proč je to tedy důležité? Protože v prvním případě jsem se naučila vychutnat něco, co mi předtím mohlo připadat směšně banální, ve druhém jsem si začala vážit některých obyčejných věcí, chápat, že nejsou samozřejmé... Protože ve mně oba příběhy zanechaly jasnou stopu. A to už je umění, ne?