Jednou jsem četla článek o různých případech, kdy něco uvízlo v něčím těle a objevilo se víceméně náhodou až za hezkou řádku let. Zapomenuté chirurgické svorky v dutině břišní, malé projektily porůznu v končetinách, vdechnutý hrášek, který ve vlhkém prostředí plíce vesele naklíčil a rostl.
Šlo o bulvární plátek, tam se takové články objevují. Zajímavosti a kuriozity. Podivné, ojedinělé případy. Jenomže jsou opravdu ojedinělé? Možná pouze proto, že o tom nikdo nevede statistiky, nebo že s podobnými věcmi dokážeme žít a umřít a nikdy se o nich nedozvíme...?
Teď čtu Neuvěřitelné medicínské případy od Martiny Freiové a přemýšlím – může rozumná, inteligentní bytost „náhodou“ a bez povšimnutí spolknout párátko? Zdá se, že ano. Večírek, alkohol, jednohubky, takzvaná očka... Šup, je tam. „Prostřednictvím ultrazvuku, CT nebo rentgenu se dá pomocí kontrastní látky identifikovat jen asi každé sedmé párátko.“
Nebo kontaktní čočka bloudící v oku. Žmouráte do ranního slunce, myslíte si, že vám upadla, a za pár let ji vylovíte v hlubokých zákoutích daleko za víčkem. Ty dnešní jsou dost pohodlné a jemné a nesvědivé na to, aby k tomu došlo. „Kontaktní čočka-rekordmanka se skrývala 16 let, než byla odhalena v jednom oku ve Skotsku.“
Je to jedna z těch knih, u kterých se začnete napůl paranoidně pozorovat. Některé případy opravdu vypadají prapodivně, ale mnohé z toho dává smysl. Konec konců se říká, že značné procento smrtelných nehod se ještě pořád odehrává v domácnostech a ne v temných parcích a víc lidí se udusí oříškem, než co padne za oběť terorismu. (Ano. Podobná srovnávání mluví o závratném počtu úmrtí po osudovém pádu a nárazu kokosových ořechů. Ze stromu do lebky. Kdo ví, co je na tom pravdy?)
Takže nebezpečí číhá všude. Například když u kadeřnice zvrátíte hlavu dozadu k umyvadlu, aby vám umyli vlasy. Bývá to krkolomná poloha a může jí být doslova – když dojde k přiskřípnutí šíjových arterií. K tomu se dá ostatně dospět i dlouhým telefonováním, pokud náhodou nemáte hands-free a hlavu držíte celý čas nakloněnou na stranu, jak to mnozí zvyknou. Známé jsou však i případy, kdy pacient hlavu zaklonil při krvácení z nosu.
Kniha obsahuje neuvěřitelné množství podobných příběhů. S nožem v zádech se dá odkráčet od vody, i když se asi podivíte, proč si nemůžete pořádně přehodit svůj rybářský baťoh. Mimochodem, předmět je lépe nevytahovat, spustilo by to krvácení. Jedna celá kapitola je věnovaná alergiím. Můžete být alergičtí na vlastní ženu, vlastního manžela. Nebo (ještě celkem nepřekvapivě) přizabít někoho oříškovým polibkem.
Z těch nejpřekvapivějších jsou však nehody, co si je kdo schopen přivodit v rámci různých praktik v zájmu svého fyzického potěšení. (Tolik diplomacie v jediné větě!) Nevím, co se dá citovat bez toho, aby byl příspěvek smazán. Třeba ponechat něco na představivosti...
„Nejbizarnější byl ale rentgenový snímek břicha pětatřicetiletého pacienta. Operace potvrdila, že snímek nelhal: muž měl v břiše hlavičky malých panenek. Prudké bolesti ho zahnaly k lékaři. Měl nadmuté břicho, ale jinak se zdálo, že je v pořádku. Lékaři se nejprve domnívali, že se jedná o pašeráka, který spolkl přepravované balíčky drog. Spletli se, v tomto případě šlo o něco úplně jiného. [...] Na rentgenovém snímku střev bylo možno vidět sedm hlaviček.“
Freiové kniha je sbírkou několika známých případů a mnoha méně známých, prostě bizarních. Chvílemi člověku zůstává rozum stát. Ale pobavíte se zaručeně. A pokud budete kroutit hlavou, myslete na své křehké šíjové arterie...
