Ukrajina platí za příležitost prováhanou Západem

S pohnutím i dojetím sledujeme dění posledních dnů na Ukrajině. A možná i s jistým rozčarováním, jak se tohle mohlo stát. A navíc tahle blízko. Přiznávám, že i já jsem váhal v úvahách, zda Putin nakonec naplní své hrozby.

A svým způsobem jsem tomu do poslední chvíle nevěřil. Nebo ani věřit nechtěl. Válku jsme už možná měli za cosi vzdáleného v čase i místě, a ze sna o věčném míru nás vytrhlo zjištění, že se válečný konflikt doslova přes noc rozhořel jen pár stovek kilometrů od našich hranic.

Jenže on se tak docela přes noc nerozhořel. Od pádu svého impéria, Sovětského svazu, se Rusové nesmířili se ztrátou významu svého geopolitického postavení. A tu tam, tu jinde, tu hlasitěji, tu méně nahlas, ale vlastně neustále dávali najevo, že to nebudou akceptovat navždy, že jejich nároky nejsou uspokojeny, a že nechtějí hrát druhé housle vedle Západu. V posledních letech vysílalo Rusko tyto signály již velmi zřetelně. A nutno říct, že Západ, k němuž se rádi počítáme, prováhal příležitost připravit se na okamžik, až slova a agresi proti jednotlivcům vystřídají činy a agrese proti celým společnostem. Za toto váhání Západu však nyní platí Ukrajina.

Západ bohužel během víceméně němého přihlížení sem a tam přilil olej do ohně nešťastným prohlášením nebo činem, a v Rusku se mezitím vrchovatě naplnila míra čekání na okamžik, kdy si tento velký národ znovu vynutí pozornost celého světa. Co nám dnes zbývá? Především se s tím nesmíme smířit! Nemůžeme za Ukrajinu bojovat vlastními silami, což se týká i naší armády, protože Ukrajina není členem NATO a protože vyslat i bez toho naše vojáky na Ukrajinu by se rovnalo vstoupit do války s Ruskem. Do války, na kterou, přiznejme si to, bychom sami neměli dostatek síly. Tím spíš se ale musíme postavit za Ukrajinu, zmobilizovat veškerou možnou materiální, finanční i jinou humanitární pomoc. Přijmout lidi prchající z Ukrajiny před válečnou vřavou. Nadále požadovat a prosazovat co nejpřísnější sankce vůči Rusku. Nepolevovat v zásobování Ukrajiny zbraněmi a municí.

Nedávno mi banda ruských trollů nebo možná jejich českých přikyvovačů zaplavila facebookový profil dotazy, proč bychom to měli dělat. Odpověď je prostá: my nesmíme obětovat Ukrajinu! Ne Ukrajinu, protože je zranitelnější než kdy předtím, a ne my, kteří jsme v minulosti sami byli obětováni. Děláme to kvůli Ukrajině, ale také sami kvůli sobě. Abychom jednou nebyli obětováni znovu, až se ostatním nebude chtít pálit si prsty s malou zemičkou uprostřed Evropy.

V této souvislosti si nemůžu nevzpomenout na báseň německého teologa Martina Niemöllera:

Nejdřív přišli pro komunisty,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista.
Pak přišli pro Židy,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid.
Pak přišli pro odboráře,
a já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář.
Pak přišli pro katolíky,
a já jsem se neozval, protože jsem byl protestant.
Pak přišli pro mě

a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se mohl ozvat.