Vznik, charakter a strategie Islámského státu

Islámský stát nelze dost dobře chápat bez širšího kontextu. Ten je natolik komplexní, že není možné všechny souvislosti sepsat v jediném článku blogu, ale byl by spíše na tisícistránkovou knihu. Budu tedy nucen zjednodušovat a prosím čtenáře, aby to bral v úvahu.

Vznik Islámského státu

Vznik IS je vázán na západní reakci na akce Al Kajdy. Útokem na WTC v září 2001 dosáhla Al Kajdá přesně toho, co chtěla, tedy „vlákání nepřítele na své vlastní bojiště.“ Dosáhla ještě více, než původně chtěla.

Útok USA, Velké Británie a dalších jejich spojenců na Irák v roce 2013 odstranil sekulární režim strany BAAS diktátora Saddáma Husajna, jednoho z úhlavních nepřátel Al Kajdy.

Následně se Američané (a Britové) dopustili naprosto neskutečných chyb při svém zacházení s Irákem. Pokusili se získat přírodní bohatství Iráku, k moci dosadili šíitskou sektářskou vládu, členy strany BAAS propustili z armády i státní služby, dopouštěli se masakrů a mučení.

Nejprve tak vytvořili prostor pro šíření radikálního islamismu a vyvolali všeobecné povstání proti okupaci, později pak sunitské povstání proti šíitské sektářské vládě.

V Iráku byli fakticky poraženi, z čehož těžil geopoliticky Írán, jemuž byla nakloněna šíitská vláda v Bagdádu, ale také Al Kajdá, která díky tomu získala ke spolupráci mnohé bývalé baasisty.

Právě Al Kajdá v Iráku se stala základem toho, co se později pojmenovalo Islámský stát v Iráku a Levantě.

Ideologický charakter Islámského státu

Skupina, která se nazývá Islámským státem, je jednoznačně fašistickou organizací. Podobně jako někdejší evropský fašismus, zejména pak nacismus, je to hnutí bojující násilnými prostředky občanské války proti modernitě těmi nejmodernějšími prostředky.

Odkazy na islám jsou pro IS stejnou ideologickou nezbytností, jako byly u evropského fašismu odkazy ke křesťanství, případně pohanství. Glorifikace zidealizované (a tím překroucené) minulosti, návrat ke kořenům zapadlé slávy, rytířství dávných hrdinů, to vše patří do (anti)intelektuálního arzenálu všech forem fašismu.

Ve svém zarytém boji proti veškerému pokroku ale fašismus, včetně toho reprezentovaného IS, využívá nejmodernějších technologií a nástrojů propagandy.

IS umně využívá sociálních sítí a mediálního prostoru pro svoji propagandu a náborové akce.

Islámský stát v Sýrii

Další vzestup IS souvisí s občanskou válkou v Sýrii. Region Středního východu (též Blízký východ) je charakterizován geopolitickým střetem mezi Íránem a Saúdskou Arábií o kontrolu nad Perským zálivem a jeho ropnými zdroji.

Šíitská menšina v Saúdské Arábii tvoří většinu právě v oblastech ropných zásob, stejně jako šíité tvoří většinu obyvatel Bahrajnu. Jeho proíránského potenciálu se obávají jak Saúdská Arábie, tak monarchie Perského zálivu.

Podpora ISIL/IS ze strany těchto režimů představovala snahu vytvořit tlak proti Íránu skrze podvrácení šíitské vládu v Bagdádu a spojeneckého režimu v Sýrii.

Dodávky ustaly teprve ve chvíli, kdy IS vyhlásil válku také všem arabským sunitským režimům svým vyhlášením Kalifátu.

Z amerických dodávek zbraní syrské opozici opět nejvíce těžili radikální islamisté, čili fašisté, z IS a ze syrské pobočky Al Kajdy Jabhat al-Nusra.

Provokace IS

IS se snaží vyprovokovat další vojenskou intervenci Západu, stejně jako reakci arabských zemí.

Atentát na redaktory časopisu Charlie Hebdo, poprava egyptských křesťanů v Libyi či teatrální popravy unesených Evropanů a Američanů jsou nedílnou součástí této strategie.

Tato strategie je cílena na dvě věci. Za prvé na rozpad současných arabských států, na jejichž ruinách chce IS vytvořit svůj fašistický „Kalifát“.

Za druhé na vyvolání protimuslimských nálad v Evropě s cílem radikalizovat evropské muslimy a získat bojovníky z řad ztracené generace mladých muslimských mužů.

Podobně jako evropský fašismus si chce IS vytvořit lumpenproletářskou sociální základnu, v Evropě pak rezervoár sociálně vykořeněných zabijáků pro své boje v arabském světě.

A co islám?

Souvislost s islámem jako náboženstvím je zde minimální. Radikální islamismus využívá islámu úplně stejně, jako klerofašistické režimy v Evropě využívaly křesťanství. Využívá jej jako srozumitelný jazyk, kterým komunikuje svoji fašistickou ideologii, stejně jako ideologický nástroj pro získání části mas na svoji stranu.

Islám podobně jako křesťanství není jedním jediným jednotným náboženstvím, ale kolekcí mnoha velice rozdílných náboženství.

Dívat se na islám jako na jednu homogenní věc nutně znamená nechápat nic.

Některé formy islámu, ač přímo a nezbytně nevedou k islamismu, představují úrodnou půdu pro radikální islamismus.

Mám na mysli zejména saúdskoarabskou formu islámu, která je nesmírně politicky konzervativní. A navíc je podpořena velkými penězi, které od Saúdů putují do celého světa na mešity či islámská kulturní centra.

Světélka ve tmě

Nedávno jsme mohli zaznamenat některé pozitivní zprávy. Nejvýznamnější z nich je prohlášení imáma Ahmad Tájib z káhirské univerzity Al-Azhar, který ostře odsoudil IS a vyzval k radikální reformě učení islámu.

Ahmad Tájib není nějaký pomatený imám z předměstí Londýna či Kodaně, ale vysoká autorita v nejlidnatější a nejvýznamnější arabské zemi.

Arabský svět prochází významnými změnami, ještě dnes se vyrovnává s důsledky První světové války. A boj o budoucnost islámu je a bude součástí pohybů politických a společenských pohybů.

Modernizační proudy je třeba podpořit, což házení muslimů do jednoho pytle prakticky znemožňuje.

Evropa, islám a islamismus

Ať chceme či nikoliv, také Evropa je bojištěm o budoucnost islámu.

Islámští fašisté využívají sociálního vyloučení evropských mnoha muslimů, zejména mladých mužů, ke svým náborovým akcím.

Evropa musí najít prostředky, jak těmto mladým muslimům dát hlavně dvě věci – práci a identitu.

Druhá či spíše třetí generace potomků muslimů, kteří byli do Evropy doslova naverbováni za účelem snížení ceny pracovní síly (tedy mezd) v době hospodářského růstu 50. a 60. let, se mnohdy kulturně nedokáže zařadit.

Nepatří ani do kultury zemí svých prarodičů a ani jejich rodné země je nepřijaly za plnohodnotné občany.

To je třeba změnit a jsou možnosti, jak to změnit.

Zároveň v mešitách a islámských kulturních centrech je třeba oslabit saúdský politický a kulturní vliv.

Není snadné něco takového v praxi dosáhnout, ale napadá mě určitá diskriminace ve prospěch liberálněji laděných směrů v islámu, stejně jako určitá omezení možností saúdského financování mešit.

Opět boj za zákaz stavby mešit vůbec prakticky znemožňuje rozumnou politiku v této otázce, která by zároveň neporušovala základní lidská práva.

Závěrem

Závěrem bych rád podotkl, že debata o islámu a muslimech tak, jak se vede v České republice je iracionální a vede mnohdy k absurdním závěrům.

Naprosto zásadní detaily jsou zcela mimo rozlišovací schopnost této diskuse. V zásadě jsou v této debatě muslimové odlidštěni jakoby na jiný nám cizí živočišný druh a zcela se ignorují geopolitické, politické a historické souvislosti celé záležitosti.

Je třeba odlišit realitu od propagandy protimuslimských skupin, které se téměř v každé zemi západní a střední Evropy organizují kolem fašistického jádra aktivistů.

Stejně jako zcela oprávněně chceme po muslimské komunitě v Evropě odmítnutí fašistické ideologie šířené pod praporem islámu, musíme také my být schopni odmítnout fašistickou agitaci proti muslimům.

Zatím si místo rozumného přístupu spíše kálíme do vlastního hnízda.