Marine Le Penová vděčí za postup do druhého kola sektářství levice

Přes propad Socialistické strany v důsledku nesplněných slibů prezidenta Hollanda byla levice nejsilnějším volebním blokem. Přesto nemá v druhém kole prezidentských voleb ve Francii žádného kandidáta.

Levici ve francouzských prezidentských volbách zastupovali hned čtyři kandidáti. Nejlepšího výsledku dosáhl Jean-Luc Mélenchon, kandidát "Nepoddajné Francie" (fakticky Strany levice), kterému chybělo na postup do 2. kola 1,8 % hlasů. Druhým nejsilnějším kandidátem levice byl Benoît Hamon, vítěz primárních voleb v Socialistické straně se ziskem 6,35 % hlasů.

Vedle těchto dvou tu byly také dva kandidáti krajní levice - Philippe Poutou (Nová antikapitalistická strana - NPA) a Nathalie Arthaud (Dělnický boj - LO), kteří získali 1,1 %, resp. 0,65 %.

Smutná realita sektářství francouzské levice je ta, že by Mélenchonovi na postup do 2. kola stačily téměř jen hlasy, které získali oba kandidáti krajní levice, o jejichž nepostupu do druhého kola bylo jasno už v okamžiku, kdy se rozhodli kandidovat. Pokud by se aktivisté NPA a LO navíc zapojili do Mélenchonovi kampaně, a tyto strany mají hodně aktivistů, určitě by získal více hlasů než kandidátka hnědé pravice Marine Le Penová. O tom, že by voliči krajní levice podpořili Mélenchona, kdyby neměli své kandidáty, není vůbec žádných pochyb.

A pak je tu Hamon. Jeho vítězství v primárkách překvapilo "středové" socialisty tak, že mnozí z nich veřejně podporovali Emmanuela Macrona. Jeho program byl v mnohém blízký programu Jean-Luca Mélenchona.

Po prvotním vzestupu začala jeho hvězda klesat ve prospěch Mélenchona. Týden před volbami bylo prakticky jasné, že určitě nezíská přes 10 % hlasů, natož aby postoupil do 2. kola. Přesto neodstoupil, ačkoliv tím pomohl Le Penové do druhého kola. Navíc reálně hrozila i varianta, že do druhého kola postoupí kandidátka krajní pravice Marine Le Penová a kandidát konzervativní pravice François Fillon, který je trestně stíhán za podvody se zaměstnáváním své manželky.

Po prvním kole je tak téměř jisté, že se budoucím prezidentem Páté Francouzské republiky stane Emmanuel Macron. Hlas mu hodí nejen minimálně polovina voličů pravice, ale také velká většina z 27,8 % voličů, kteří v prvním kole volili levicové kandidáty. Le Penová je pro ně nepřijatelná. Když v roce 2002 dokázali překonat svůj odpor ke skrz na skrz zkorumpovanému kandidátovi pravice a volit Chiraca, ač v rukavicích, aby se neušpinili od volebního lístku s jeho jménem, s hlasováním pro Macrona budou mít podstatně menší problém.

Otázkou je, co Macronovo prezidentství přinese. Macron je bývalý ministr Hollandovy vlády, bývalý bankéř a miláček "finančních trhů". Lze očekávat, že bude chtít reformovat pracovní trh, jak se eufemisticky nazývají snahy o omezení výhod a práv zaměstnanců, které získaly předchozí generace.

To narazí na velký odpor odborů, ke kterým se nepochybně - jak je to ve Francii prakticky pokaždé -přidají studenti. Můžeme tak očekávat sociální nepokoje, stávky a pouliční protesty velkého rozsahu.

Pokud ale neuspějí, nastane zejména mezi zaměstnanci velká demoralizace. A lidé, kteří nevidí světlo na konci tunelu, jsou mnohem náchylnější k volbě krajní pravice.

Vítězství Macrona tak může být předzvěstí dalšího posilování krajní pravice, která získala od minulých prezidentských voleb o dalších 1,2 milionu hlasů více a vyhrála prakticky na celém severovýchodě, východě a kruhu krajů kolem Paříže.

Tak, jak clintonovské korporátní křídlo Demokratické strany vydláždilo cestu volebnímu vítězství Donalda Trumpa, hrozí něco podobného také ve Francii.

Velice doufám, že se mýlím, ale toto nebezpečí není nereálné. Marine Le Penová může poslat děkovný dopis ve třech kopiích - Arthaudové, Poutouovi a Hamonovi. Bez nich by její hvězda po těchto volbách zapadla.