Evropská unie po Brexitu: Překážky pro reformu EU

Debaty kolem Brexitu mě donutili k zamyšlení se nad Evropou a Evropskou unií a dát na stůl pár možná ne zcela utříděných myšlenek, ale myšlenek, které podle mě málo zaznívají.

Při hodnocení současného stavu je nutno se podívat na fundamenty. A těmi prvními jsou geografie a historie.

Evropa je nejmenší světadíl světa, pokud nepočítáme Austrálii, která je spíš hodně velký ostrov než kontinent. Přes své malé rozměry je velmi členitý a rozmanitý. I v důsledku této členitosti byla Evropa vždy rozdělena do větších či menších států – postupem času spíše menších než větších. Tyto malé státy mají dlouhou historii vzájemné nevraživosti a krveprolití.

Jen v moderní době v Evropě propukly čtyři celoevropské války se zapojením téměř všech zemí Evropy a s obrovskými ztrátami na životech i na hospodářstvích těchto zemí, o stovkách menších konfliktů a válek mezi dvěma zeměmi Evropy ani nemluvě.

Zároveň s rostoucími ekonomikami, zejména v posledních dvě stě letech, jsou hranice malých evropských zemí těmto ekonomikám těsné, což v mnoha případech přímo vedlo k válečným konfliktům ve snaze sjednotit tento hospodářský prostor také politicky, počínaje Napoleonskými válkami.

Delší období relativního míru Evropa zažila málokdy - na přelomu 19. a 20. století jen díky rovnováze sil v důsledku systému vzájemných smluv, který ovšem pak následně vedl k rozhoření se První světové války; v letech 1945-1989 pak jen díky tomu, že Evropa byla ovládána cizími mocnostmi (USA a SSSR), a naposledy nyní od vzniku Evropské unie v roce 1992.

Generace lidí, kteří zažili Druhou světovou válku, tvoří už jen velmi malou část populace Evropy a ti ostatní si zřejmě nedovedou představit, že by mezi evropskými zeměmi někdy propukla válka. Přitom právě současné období míru v Evropě není žádnou historickou nutností, ale naopak je výjimkou, která potvrzuje pravidlo náchylnosti Evropy k bezhlavému válčení.

Jestli tedy existuje jedna jediná věc, kterou lze na Evropské unii hodnotit pozitivně, pak je to právě udržení míru v Evropě. Názor euroskeptiků a odpůrců existence EU, že evropské země budou mírově spolupracovat, obchodovat a přátelit se na základě principů rovnosti a vzájemného respektu jednotlivých zemí, je podle mě přehnaně optimistický až neskutečně naivní. Nic z evropské historie ani trochu nenaznačuje, že by tomu tak mohlo být.

Evropa prostě není žádný ráj mírumilovných lidí. Naopak její historie ukazuje, jak snadné je v Evropě zažehnout plamen nacionální nenávisti a krvelačnosti, proti kterékoliv jiné evropské, ideálně sousední zemi.

A to má i svůj ekonomický základ v tom, že žádná země Evropy se neobejde bez ekonomických vazeb na jiné země Evropy. Konflikty mají v Evropě největší šanci vzplanout právě mezi zeměmi, které jsou si nejbližší, nebo i v rámci jednotlivých zemí v podobě sektářských konfliktů, konfliktů různých etnických, jazykových či náboženských skupin.

Jak si mohou odpůrci EU myslet například to, že bez existence EU nebude Německo potřebovat odbytiště pro svou exportní ekonomiku a že neudělá vše pro to, aby si tyto trhy zajistilo?

Jednotlivé evropské země mají zřídkakdy společné zájmy. Jediným opravdu společným zájmem evropských zemí je svoje fundamentálně odlišné zájmy moderovat skrze společnou instituci. Bez této instituce, která ony rozporné zájmy moderuje a sjednává kompromisy, se tyto protiklady dříve či později projeví naplno.

A největší riziko násilného projevení se protikladných zájmů různých zemí Evropy je právě v době po dlouhém období míru, kdy dominuje ekonomická a kulturní stagnace a korupce, kdy v obyvatelích Evropy sílí pocit, že to chce nějaký grandiózní očistný proces.

Kritici Evropské unie často zaměřují kritiku EU na její byrokratičnost a neschopnost řešit problémy rychle a jako alternativu předkládají zónu volného obchodu.

Byrokratičnost EU je vcelku evidentní záležitost. Nicméně kde se ta byrokratičnost bere? Je to opravdu jen výsledek toho, že se vzniklé evropské struktury snaží o svou vlastní replikaci?

Samozřejmě to může být faktor, ale pak je otázka, proč evropská byrokracie vůbec vznikla, když je všem členským zemím EU na obtíž.

Domnívám se, že kořeny evropské byrokracie jsou dvoje. Ten první je vlastně důsledek přesně toho, co euroskeptici žádají, tedy volného obchodu.

Volný obchod, pokud má být opravdu volný, tedy umožňovat jednomu producentovi prodávat stejné produkty v jakékoliv zemi EU kdykoliv se rozhodne, vyžaduje obrovské množství jednotných pravidel od různých bezpečnostních norem po normy na ochranu spotřebitele. A velké množství různých evropských regulací jsou právě tohoto druhu.

Může to vyznít paradoxně, ale právě volný obchod je zodpovědný za velkou většinu evropské byrokracie, pokud se nad tím zamyslíte hlouběji pod povrch obecných ideologických frází.

Druhým zdrojem byrokracie je to, co jsem psal na začátku této úvahy, a to jsou rozporné zájmy jednotlivých evropských zemí. Moderní byrokracie je vždy také produktem rozporů a úlohou této byrokracie je tyto rozpory tlumit, otupovat jejich ostří horami papíru a dlouhými a komplikovanými procesy vyjednávat jejich usmíření.

Odbourání významné části byrokracie v Evropské unii je možné pouze za podmínky, že se všechny jednotlivé země vzdají svých národních zájmů, případně významné části volného obchodu. Ani jedno není pro evropské země přijatelné a nebo dokonce ani žádoucí.

Kritizován je také demokratický deficit EU, zejména evropská komise. Jenže právě způsob výběru členů evropské komise není důsledkem ničeho jiného než národních zájmů jednotlivých zemí. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby po evropských volbách byla vytvořena vláda EU po stranických liniích podle výsledků voleb. Ale byly by pak některé země ochotné akceptovat skutečnost, že nemají ani jednoho zástupce své země v evropské vládě? O tom lze s úspěchem pochybovat.

Není pak divu, že evropská komise není složena z těch nejlepších politiků Evropy, když prostě celá řada členských zemí EU prostě žádné nejlepší politiky neprodukuje – Česká republika budiž toho zářným příkladem.

Každá evropská komise je na jedné straně výsledkem kompromisu mezi dvěma nejsilnějšími frakcemi europarlamentu (lidovců a socialistů) a ještě doplněna delegováním eurokomisařů jednotlivými vládami členských zemí EU.

Výsledkem pak může být třeba i to, že se v EU, kde se už celá desetiletí mluví o tom, že je třeba zatočit s daňovými ráji, stane předsedou evropské komise Jean-Claude Juncker, člověk, který přeměnil celou jednu členskou zemi EU v daňový ráj – zřejmě podle hesla, že nejlepším policajtem je bývalý zločinec.

Ačkoliv si myslím, že současná struktura EU je důsledkem geografie a historie našeho kontinentu, včetně všech důsledků, které to má, nelze to prohlásil jen za daň za evropský mír.

Reforma je možná a po Brexitu zřejmě i nutná. Nicméně překážky zásadní reformě EU nejsou zdaleka jen, a dost možná vůbec, v neochotě či neschopnosti bruselských byrokratů, ale ve fundamentálních geografických a historických parametrech evropského kontinentu jako takového.

O to bude bude reforma EU obtížnější, ale alternativa v podobě rozpadu EU může být opravdu děsivá.