V Česku zuří debata o tzv. církevních restitucích, nazývaných též vyrovnání s církvemi. Levicové opoziční strany a občanské iniciativy vedly marně kampaň proti tomuto vládnímu záměru, provládní média a komentátoři naopak kampaň proti těmto kampaním. Také bych rád k těmto debatám něco poznamenal – zejména pak záležitosti, které v debatě více méně zanikají.
Poznámka první: solidarita nebo charita?
Ta nejzásadnější spočívá podle mě v tom, jakým způsobem církevní restituce zapadají do celkového rámce vládní politiky. Tuto politiku lze charakterizovat jako úsilí o rozbití sociálního státu. V debatě se pak v zásadě střetávají dvě koncepce sociální péče.
Jedna z proti sobě stojících koncepcí vychází z toho, že (ekonomický) úspěch člověk není výhradně výsledkem schopností, dovedností a píle jednotlivce, ale do jisté míry také výsledkem náhody, výhodné startovní čáry do dospělého života či v některých případech dokonce schopností, které jsou spíše společensky škodlivé než prospěšné.
Člověk, který měl to štěstí, že má vysoké příjmy tak přispívá větším dílem na sociální zajištění těch méně šťastných. Nečiní tak dobrovolně, ale povinně prostřednictvím daní či sociálního pojištění.
Naproti tomu stojí představa, že za veškerý neúspěch si každý může sám a povinná solidarita je „trestáním schopných“.
A zrušení systému (povinné) solidarity, ke kterému směřuje současná vláda, vlastně vyžaduje nějakou alternativní sociální síť. Tu vládní strany hledají v pro nás již poměrně dávné minulosti, kdy veškerá sociální péče byla založena na nábožensky motivované charitě a kdy se člověk, který se z různých důvodů dostal do tíživé životní situace, mohl spoléhat výhradně na milodary.
Církevní restituce – pokud si odmyslíme, že se na nich mohou někteří politici potenciálně velmi obohatit – mají vlastně poskytnout prostředky státu církvím, aby mohly tuto roli prostřednictvím charity plnit.
Na jaké straně barikády člověk v otázce církevních restitucí stojí, vychází v zásadě z toho, zda upřednostňuje systém sociálního zaopatření na bázi ideologicky relativně či alespoň potenciálně neutrálního poskytovatele systému v podobě státu a nárokový charakter této sociální péče nebo zda naopak preferuje systém založený na výrazně ideologických institucích v podobě církví a poskytování sociální péče na základě milosrdenství.
Za sebe mohu říci, že výrazně preferuji to první. Ve výrazně sekulární české společnosti mi přijde absurdní, aby stát věnoval velké finanční částky menšinovým ideologickým skupinám, aby na ně přenesl současné funkce státu.
Něco takového považuji za jednoznačný společenský regres.
Poznámka druhá: náboženská svoboda
Jestliže žijeme v sekulárním státě, kde je garantována náboženská svoboda a kde mají mít všechny církve a náboženské společnosti stejné podmínky pro získávání lidí pro svou doktrínu, mělo by být nemyslitelné, aby jedna církev byla zvýhodněna oproti ostatním.
Církevní restituce výrazně zvýhodňují římskokatolickou církev, na jejíž konta má přibýt nejvíce našich peněz.
Rozdělování peněz církvím by mohlo být teoreticky spravedlivé v zemích, jako například USA, které jsou od svého vzniku sekulárním státem založeným na svobodě vyznání, kde církev nikdy nebyla součástí státu.
V Evropě je ale takový koncept zcela mimo mísu. Římskokatolická církev se nestala dominantní církví přesvědčivostí své doktríny, ale z velké části krutým násilím a díky svému propojení se státem.
Násilná rekatolizace českých zemí po Třicetileté válce je prostým historickým faktem bez ohledu na to, že se na něj odvolávají také rozliční lidé, kteří propadli nacionálnímu romantismu.
„Vracení“ majetku římskokatolické církvi je prezentováno jako narovnání státu s církvemi. A nebylo právě postupné vyvlastňování majetku římskokatolické církve od konce 18. století do poloviny 20. století oním narovnáváním?
Argument „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ naráží na svoji ahistoričnost a doveden do důsledků by se zvrhl do naprostých absurdit.
Dějiny jsou prošpikovány „krádežemi“ tohoto druhu a nárokování si „ukradeného“ majetku na základě tohoto precedentu by vedlo ke všeobecnému chaosu v oblasti vlastnických práv.
Vládní strany jakožto pionýři vlastnických práv nemohou fakticky tento argument obhájit jinak než demagogickými hesly tohoto druhu.
Čestnější by bylo, kdyby na rovinu řekli, že si přejí státní podporu římskokatolické církvi – že jí chtějí poskytnout zdroje, které jí umožní získávat přívržence efektivněji než ostatní církve.
