Od vyhlášení výsledků prvního kola prezidentských voleb zní sborové fňukání nad tím, že si naše drahá levice nemůže vybrat mezi Zemanem a Schwarzenbergem. Jenže tato skutečnost není ničím jiným, než výsledkem politické neprozíravosti levice.
Levice má unikátní schopnost prohrávat právě proto, že není schopna chirurgické analýzy situace, ze které pak učiní jasné rozhodnutí, které převede v činy.
Minimálně od konce května loňského roku, kdy se ukázalo, že OS KOVO není schopné se postavit do čela protivládní stávky, je jasné, že protivládní hnutí svůj boj proti vládě prohrálo. Levice si tento jednoznačný fakt nebyla schopna přiznat a pokračovala ve svém potácení se od mítinku k mítinku, od happeningu k happeningu, od demonstrace k demonstraci. Místo toho se měla zaměřit na něco, co bylo v české politice možno ovlivnit – čili prezidentské volby.
ČSSD vybrala kandidáta, který byl všeobecně přijatelný. Lepší výběr nebylo možno od ČSSD očekávat po minulých letech, kdy často podpořila vysloveně pravicové, tzv. nestranické, kandidáty. Jiří Dienstbier není spojen s žádnými aférami, v listopadu 89 se jako student účastnil Sametovky a hlavně odmítl kmotrovskou koalici na pražské radnici.
Přesto se levice nebyla schopna domluvit na kampani na podporu Jiřího Dienstbiera. Místo toho nebyla schopna se do poslední chvíle rozhodnout, koho vůbec veřejně podpoří, a koketovala s poněkud éterickou Táňou Fišerovou.
Stejně tak nedokázala vyvinout tlak na KSČM, aby se jednoznačně postavila za Jiřího Dienstbiera. Vedení KSČM tak opět sehrála roli zadního voje, ustrašeného, že urazí předsudky svých příznivců. Tedy opět se nechovala jako strana, ale jako třtina ve větru.
ČSSD postavila do čela Dienstbierovy kampaně Vladimíra Špidlu, který má možná hodně dobrých lidských vlastností, ale schopnost vyhrávat volby mezi ně nepatří. Jeho jediné vítězství v roce 2002 mu zařídila spíše všelidová nenávist k Václavu Klausovi.
Jiřímu Dienstbierovi nějaký chytrák poradil, že se bojuje o levicové voliče, a tak se útočilo primárně na Zemana. Pomocí pseudopolitologie, která zcela ignoruje existenci většiny české společnosti, která nemá o politice absolutně žádné tušení, se opravdu vyhrát nedá.
Nerozhodnutí voliči, kteří dávají hlavně na dojmy, potřebovali vidět v poslední debatě trochu více státnictví a sjednotitelství, než konfrontace, která zase naopak měla být ostrá do poslední debaty.
Zcela apolitický průběh poslední prezidentské debaty hraničící s demencí se vzhledem ke kvalitě novinářů České televize dal očekávat. A tomu bylo nutno vystupování Jiřího Dienstbiera přizpůsobit.
Drahé marketingové kampaně a podpora veřejných médií pro Karla Schwarzenberga bylo opět něco, co nebylo těžké předpokládat. Stejně jako bylo zřejmé, že Jiří Dienstbier nebude mít nikdy tolik peněz na kampaň jako božský Kája pravicové politiky, ani jako Jan Fischer či Miloš Zeman.
Jedinou možností, jak dostat levicového kandidáta do druhého kola voleb tedy byl aktivismus, dlouhodobá soustředěná kampaň oslovující voliče a vedená zdola.
Jestliže toho levice nebyla schopna, jestliže jste nezavolali svým přátelům, známým, příbuzným a nepřesvědčili je, ať volí Jiřího Dienstbiera, pak si můžete stěžovat maximálně tak na sebe. A dokud se levice nezbaví mentality ufňukaného věčně poraženého, můžeme se také ve volbách 2014 dočkat velmi nemilého překvapení.
Miloše Zemana musím nyní volit v druhém kole díky kolektivní neschopnosti levice postavit se čelem situaci, myslet alespoň pár měsíců dopředu a vymanit se ze salonních debat o nesmrtelnosti chrousta.
