Jak se to má s národním sebemrskačstvím

Ohlasy čtenářů na moji glosu k slavnostnímu ceremoniálu zahájení olympijských her mě přiměly zareagovat. Glosa je vždy jen glosou, nemůže proniknout do podstaty věci. Možná je dokonce hlavním účelem glosy vyprovokovat k zamyšlení. Velmi rozličné reakce mě přesvědčují o tom, že ji každý čtenář četl jinak a našel si v ní něco jiného. Budu tedy upřesňovat.

Jedna skupina čtenářů mě obvinila, že jsem nepochopil vtip s gumáky, zatímco celý zbytek světa ano. Nemám vůbec nic proti gumákům jako takovým. Ne že bych vtip nepochopil, jen mi nepřišel humorný. Když zhlédnete scénky na školní besídce, také neřeknete dětem, že to bylo trapné. A pozitivní mezinárodní reakce mi připadají jako z této kategorie – prostě blahosklonné.

Další skupina čtenářů do mě tepala, že ignoruji úspěchy českého umění a kultury, jako kdyby žádné neexistovaly. To ale moje glosa říci nechtěla a považoval jsem to za dostatečně jasné. Můj argument byl ten, že pro kulturní a intelektuální atmosféru současného Česka je reprezentativnější právě to kýčovité, nic nepřinášející a pseudozajímavé, než ti velikáni, ke kterým mě mnozí čtenáři odkazují.

Vím, že máme Komenského či Dvořáka. V někdejší anketě o největšího Čecha se moc dobře neumístili. Naopak se zde vyjímali lidé jako protagonista gajdovského nacionálního šovinismu Daniel Landa.

Máme své kvalitní kulturní produkty. Jak s mnohými z nich zacházíme, je ale věc druhá. Ilustroval bych to na dvou příkladech. Dílo Voskovce, Wericha a jejich Osvobozeného divadla je v obecném povědomí zcela vykastrováno o jeho sociálně kritický obsah natolik, že z něj zbývá jen hra se slovy. Stejně tak z Haškova Švejka se zcela vytrácí jeho ostře antimilitaristický a antimonarchistický vzkaz a stává se z něj cynický vychcánek, co má rád pivo.

Nemyslím si, že z podstaty je jeden národ horší nebo lepší než jiný. Ostatně moderní národy jsou vynálezem poměrně nedávným a do jisté míry nahodilým. Bohužel v Česku je naopak běžné považovat velkou většinu národů světa za něco méně, než jsme my. A stejně jako mnozí autoři negativních reakcí na moji glosu nesnáší umenšování národní hrdosti, mně je proti srsti právě toto neodůvodněné vyvyšování se.

Pro řadu národů představovalo uvědomění si vlastní kulturní zaostalosti ohromný impuls k až revolučním snahám o zásadní pozvednutí kulturní, politické i sociální. Němci reagovali na svoji zaostalost tím, že nabídli světu Goetteho, Schillera či Hegela a Marxe. Puškin se v Rusku stal národním hrdinou ještě za svého života a jeho pohřeb se stal masivní demonstrací touhy vybřednout z otupujících poměrů carismu.

U nás ovšem tento impuls nemá šanci v situaci, kdy dominuje všeobecné ujišťování se, že jsme vlastně úžasní a vše je v nejlepším pořádku. To působí spíše jako opium pro masy než cokoliv jiného.

Souvisí to ale do velké míry také s režimem, ve kterém žijeme. České vládnoucí elity a jejich ideologie injektuje do společnosti silný antiintelektualismus. Není se čemu divit, když kritérium úspěchu není to, co člověk zná, ale koho zná; kdo je schopen přijít s inovací, ale s korupcí; ne kdo je schopen být prospěšný i ostatním, ale kdo dokáže žít na úkor zbytku společnosti a dívat se na ostatní svrchu; jestliže síla argumentu nespočívá v jeho podloženosti, ale v opakování primitivních ideologických klišé tržních pionýrů a hloupých předsudků.

Vlastně to bylo hlavním podnětem k sepsání mé prvotní glosy. Slavnostní zahájení olympijských her shrnující britskou historii zahrnovalo dva aspekty, ke kterým by se české elity nikdy nepřihlásili.

Velká Británie je kolébkou nejen průmyslové revoluce, ale také odborů (nejprve v podobě hnutí chartistů). Zařazením této skutečnosti do historického bloku Britové ukázali, že si této tradice nesmírně váží. Ukazuje to na jejich historické povědomí, že právě díky tomu, že se dokázali zorganizovat do odborů, nemusí žít v dickensovském kapitalismu, ale mnohem důstojněji.

V českém veřejném prostoru mají ale odbory nálepku něčeho vysloveně špatného, dědice bafuňářů minulorežimního ROH. A přestože se veřejnost čas od času k odborům postaví pozitivně, když jí teče do bot, tyto postoje ve společnosti stále převažují, ať už přímo v této formě či ve formě očekávání, že odbory něco udělají za nás, aniž bychom byli jejich součástí.

Další věcí, kterou sonda do britských dějin zdůraznila, byl vznik Národního zdravotního systému (NHS). Jedná se o systém zdravotnictví, kdy stát garantuje všem občanům téměř celou zdravotní péči zdarma a který je financovaný přímo ze státního rozpočtu, tedy z daňových výnosů.

Tento systém byl zaveden Labouristickou vládou v roce 1946 a byla to přelomová událost. Britové si tohoto systému veřejného zdravotnictví cení natolik, že se ani Margaret Thatcherová, jinak demolující veškeré sociální výdobytky, neodvážila za 12 let své vlády NHS zrušit.

V Česku je situace přesně opačná. Existence veřejného zdravotnictví přístupného všem a financovaného solidárně je u nás pod neustálými útoky. Lidé si ho neváží a nejsou ve své většině připraveni ho proti těmto útokům bránit.

A to je asi ten hlavní rozdíl mezi námi a Brity v současném světě. Británie je často prezentována dnešními vládnoucími kruhy jako náš vzor, ale jak vidíme, poněkud selektivně.